Autorka: Andrea Vlachová

Místností se ozval zvuk piána. Tiše a nesměle okouzloval hosty svou jednoduchostí. Pianista tuto skladbu hrál ten večer poprvé. Opatrně, aby snad neudělal chybu, dodával zvuku na nesmělosti a s rozvahou stlačoval jednotlivé klávesy. Brzy mu pomohly housle, svojí razantností dodali jednoduché skladbě nádech svobody. Ten večer okouzlovala hudba hosty mnohem více než jídla v oné vyhlášené restauraci. Šum utichl. Lidé opravdu naslouchali jemné rafinovanosti. Každá změna se jim zdála magická, jako změna v příběhu zoufajícího člověka. Nádech naděje střídal nádech zoufalství a následného smutku. Bez refrénu, jednosloká píseň bez zpěváka, hraná pouze pianistou a houslistou. Melodie pomalu utichala, blížil se její konec a když už pianista opravdu stlačil poslední klávesu, ozval se potlesk, dosud nepoznaný. Majitel restaurace nakrčil nos, opravdu neměl rád, když se lidé místo na jídlo soustředili na hudbu. Tohle je restaurace a ne koncertní síň! To říkával vždy svým zaměstnancům. Hudba má podkreslovat jídlo, ne rozptylovat hosty. Dodal již klidnějším hlasem. Nenechal hrát ve své restauraci žádné slavné skladby, nenechával tu hrát slavné pianisty, ale pomáhal těm mladým, aby si u něj prošlapali cestičku ke slávě. Dovoloval jim hrávat vlastní skladby, snad i díky tomu měl vždy plno. Večer, kdy byla hrána tato skladba byl výjimečný. V restauraci se sešlo několik více vážených hostů, potřeboval aby vše bylo v nejlepším pořádku. ...každý má svůj příběh. Nejde o to podat ho tak, jak se opravdu stal. Jde o to podat ho tak, aby ho lidé chtěli slyšet. Netvrdím, že lhát je ušlechtilé. Tvrdím, že někdy není zbytí. A sláva mladíka sedícího za klavírem se v ten večer začala zvedat astronomickou rychlostí. Jedním z hostů totiž byl i slavný hudební kritik...