Autor: Martin Turek

Vše začalo ve druhém roce války. V té době Třetí říše vyhrávala válku na všech frontách a lid byl nadšený a každý maloval Německu jen tu nejlepší budoucnost. I já si tehdy zvolil svou cestu.  Byl jsem vždy trošku odlišný od svých vrstevníků. Jen pár mých nejbližších vědělo, do čeho se pouštím a všichni do jednoho mě od toho odrazovali, poté se o mě strachovali a nakonec se mě začali bát a raději se mnou nechtěli nic mít. Ale já stále nepolevoval ve svém úsilí, protože jsem si byl jist tím, že dělám správnou věc. Přeci jen se jednalo o nepřátele říše – o Židy. 

Na slova mých přátel došlo, když jsem ve dvaačtyřicátém dostal rozkaz k přesunu do koncentračního tábora do Osvětimi. Tušil jsem, jaké věci se tam dějí, ovšem neměl jsem jinou možnost, než se tomuto rozkazu podvolit. Cestu dobytčím vlakem si příliš nepamatuji, jen vím, že většina lidí byla až nepříjemně tichá a odevzdaná. Párkrát jsem vagón pro jistotu přejel pohledem, ale nakonec jsem se ponořil do svých vlastních myšlenek.

V Osvětimi jsem zůstal téměř až do konce války a byl jsem svědkem všech hrůz, které se tam děly. Některé ze své mysli nesmažu již nikdy. Pohledy na vyhublé pracující postavy, ohromné společné hroby, hromady mrtvých těl … Ale zařekl jsem se, že budu silný a nenechám se tím zlomit, že vydržím pro dobro své i všech ostatních v Německu. Bylo třeba přinášet oběti.

Těsně před příchodem Rudé armády jsme byli přesunuti zpět do Berlína. Poslední dny války jsem strávil v polorozbořených kasárnách spolu se svými druhy. Již jsme věděli, že válka skončí vítězstvím spojenců, a tak nemělo cenu utíkat. Konec války se blížil. Nakonec jsem to zaslechl. Zvuk dupajících nohou blížící se ke dveřím mého provizorního pokoje.

Je 23. listopadu 1945. Stojím u zdi před popravčí četou a hledím do hlavní zbraní, které za chvíli ukončí můj život. Sundávám si z hlavy přilbu a odhazuju ji také na zem. Hledím na dva blesky na jejím boku a vzpomínám. Přilba důstojníka SS, jenž byl členem osvětimské popravčí čety číslo 13. Číslo, které si budu pamatovat už navždy…  Byla to totiž moje četa. U nohou mi leží moje puška, kterou jsem ukončoval životy lidí u zdi stejně, jako se to má teď stát mně. Zavírám oči. Prásk! Padám na zem… Kéž by se nic z toho nestalo…

Vidina dobra může mít mnoho různých podob.