Autor: Martin Turek
Maltézská armáda rozbila tábor na úpatí kopce uprostřed nepřátelského území. Mladý Sebastian, velitel malé vojenské jednotky pomalu procházel mezi svými vojáky a v hlavě se mu honily jen ty nejčernější myšlenky.
Psal se rok léta páně 1250 a on se svojí jednotkou byl už necelý rok na křižáckém tažení. Ovšem již od vylodění v Damiette před pár měsíci nic nešlo podle plánu a jejich aktuální situace tomu všemu nasazovala korunu. Už dávno ztratil naději, že by mohla křížová výprava skončit vítězstvím křesťanských armád a francouzského krále Ludvíka. Jak si nyní spílal, že se nechal zatáhnout do tak zbytečného a předem ztraceného podniku.
Počet výčitek byl ještě větší, když pohlédl na své muže. Z původních pěti stovek nadšených vojáků, kteří se nemohli dočkat bitevní vřavy za slávu Ježíše Krista, teď zbyly necelé dvě stovky zocelených veteránů, kteří ovšem netoužili po ničem jiném než se vrátit zpět domů ke svým rodinám a starým životům. „A jsem to já, na koho spoléhají, že je z toho dostane…“ pomyslel si Sebastian a kráčel dál.
Ať se podíval vlevo či vpravo viděl jen vyčerpané a zoufalé tváře, které vykonávali nejrůznější práce k přípravě ležení, ovšem bez jakéhokoliv elánu. Nebylo slyšet žertování a smích mladíčků ani dobromyslné kárání starších veteránů a důstojníků. Vše probíhalo v tísnivém mlčení a očekávání věcí budoucích. Sebastian věděl, že dlouho čekat nebudou a pokud se nestane zázrak, tak nebudou moct očekávat už vůbec nic.
Pomalu došel až na okraj tábora, čítajícího jen pár desítek stanů, a zamířil k nevysokému kopci, který se nacházel kousek od ležení. Stále pln chmurných myšlenek vyšel nahoru a otočil se směrem k táboru. „Nebýt toho, že během pár hodin může být po nás, byl by to docela pěkný výhled.“ pomyslel si Sebastian. Zapadající slunce vykreslovalo nádhernou scenérii usínající krajiny, kterou zdánlivě nic nemohlo narušit. V dálce viděl vrcholky hor, ze kterých se k němu, jako stužka, vlnila řeka, skrz poušť v dáli i úrodná pole nedaleko od něho.
Sebastian toto místo však nevybral kvůli nádherné krajně, ale kvůli strategické výhodě, ze které v případě útoku mohli těžit. A vyhovovala také úkolu, který dostal od krále Ludvíka. Přímo pod ním se rozkládalo ležení jeho jednotky. Po své levici měl řeku Nil, která se stáčela kolem jejich tábora a znemožňovala tedy překvapivý čelní či útok z levého křídla. Po pravé ruce měl cestu, kterou mohl z této pozice velice dobře kontrolovat do značné dálky, což byl také jejich úkol, proto zde také ustanovil stráž, která měla stále hlídkovat. Záda jim kryl vysoký kopec, na kterém zrovna stál, a jenž je také skrýval před zraky všech, kteří by přišli po cestě od severu, kde momentálně hojně operovali pohané a kde tábořil král Ludvík se zbytkem křížové výpravy. Zdálo se, že v tomto směru podnikl vše, co bylo v jeho silách. Určil hlídky, vybral místo k táboření, zakázal rozdělávat ohně, … „Teď už se můžu jen modlit, aby nás nenašli.“ řekl si Sebastian a zamířil dolů z kopce do tábora.
Nedělal si iluze, pokud by došlo k boji, neměli on a jeho muži příliš velké šance. Byli vyhladovělí, unavení a jejich morálka byla mizivá, což se při boji s nepřítelem, který má početní převahu a vyzná se v místním terénu, také projeví a to velmi negativně a následná bitva prostě nemůže skončit jejich vítězstvím. „Bitva?“ ušklíbl se Sebastian „Spíš jatka.“, když se vzpomněl na muslimské přepadení před několika týdny. V tu noc utrpěli zatím nejděsivější ztráty a jen díky enormnímu úsilí a vytrvalosti nakonec pohany vypudili ze svého ležení. „To se nesmí opakovat.“ přikázal si Sebastian mezitím, co kráčel ke svému stanu.
Cestou se zastavil u několika skupinek vojáků, kteří si tiše povídali v kroužcích před stany, prohodil s nimi několik povzbuzujících slov, i když sám neměl naděje na rozdávání a šel dál. A když nakonec došel k sobě do stanu, padl, jako podťatý na postel a okamžitě usnul, protože únava a vypětí si u něj také vybrali svou daň. Ani se neodstrojil, pouze si odložil přilbici vedle lůžka, protože věděl, že až se vzbudí, bude muset být pravděpodobně hned připraven k boji.
---
Probudil ho křik a řinčení zbraní. „Muslimové!“ pomyslel si, popadl meč a vyběhl ze stanu. Tělo měl ztuhlé, záda ho bolela od toho, jak se mu, i přes tlustou prošívanici, během spaní kroužková košile zaryla do kůže a víčka měl zalepená ospalky, ovšem pohled na to, co se venku dělo, ho rychle probral.
Jižní okraj tábora hořel, museli je obejít! Po zemi se válela těla jeho mrtvých druhů i nepřátel v turbanech a zahnutými šavlemi v rukách. Sem tam se mezi stany mihly stíny útočníků a bojujících dvojic. Jak je možné, že ho nikdo nevzbudil? Bez velení se jejich obrana musela sesypat, ještě rychleji než předpokládal. Že by byl v jejich řadách zrádce? Či strážní usnuli na hlídce?
Všechny tyto myšlenky mu proletěli hlavou ohromnou rychlostí, ovšem než si stihl ujasnit myšlenky a pořádně si uvědomit, že jeho nejhorší noční můry se staly skutečností, či vydat nějaké rozkazy svým mužům, už byl terčem útoku. Sebastian se jen tak tak vyhnul ráně šavlí a málem upadl na zem, když se snažil znovunabýt ztracenou rovnováhu. Naštěstí nebyl žádný nováček, takže další útok už vykryl mečem a dalším máchnutím poslal protivníka do pekel. Bezhlavé tělo ještě ani nedopadlo na zem a už tu byl další protivník. Tentokrát mnohem zkušenější, pravděpodobně důstojník, jak Sebastian vytušil a musel použít veškerý svůj um, aby tentokrát neskončil na zemi on. Rozhodně nebyl v boji s mečem žádný začátečník a jeho velký obouruční meč budil respekt a v rukou muže, který ho uměl ovládat, naháněl vyloženě strach. A Sebastian byl právě tím mužem. To také rozhodlo. Po vyměnění si několika výpadů, objevil skulinu v nepřítelově obraně a pohotově ji využil. Ten poklesl v kolenou a z rozpáraného boku se mu vyřinula krev.
Sebastian se otáčel, hledaje další nebezpečí, když ho něco praštilo do spánku a on se skácel na zem, meč mu vypadl z ochromených prstů a on zamlženým pohledem zjistil, že hledí na postavu v turbanu, která pravděpodobně s úmyslem zachránit přítele, mrštila kamenem po Sebastianově hlavě. Teprve teď mu hlavou bleskla myšlenka na přilbici, kterou nechal ležet vedle lůžka. Kdyby mohl, sprostě by zaklel. Taková začátečnická chyba! A teď kvůli ní zemře. Útočník k němu doběhl a rozmáchl se šavlí. Sebastian se pokusil odvalit pryč, byl však příliš ochromený a malátný, na to aby se mohl se bránit. „Tak takhle to skončí… Sbohem světe, sbohem Kathrin.“ pomyslel si a upřel zamlžený pohled ke hvězdám.
Ovšem těsně předtím než se šavle zabořila do jeho těla, z hrudi útočníka vyjela čepel meče a ten se s chropěním svalil na zem. Šavle mu vypadla z rukou. Sebastian upřel pohled na svého zachránce. Byl to jeho pobočník Viliam, postarší veterán, který prošel už mnoha bitvami a nyní se právě urychleně rozhlížel po dalších nepřátelích, kteří by mohli usilovat o život jeho velitele. Zrovna v tuto chvíli se však, jako zázrakem, všichni útočníci z nejbližšího okolí vytratili, a tak Viliam zastrčil meč do pochvy a pomohl malátnému Sebastianovi vstát. Ten přijal jeho pomoc a postavil se zpět na nohy a do ruky uchopil svůj meč.
Rozhlédli se po táboře, bylo jasné, že už není co zachraňovat. Většina tábora byla v plamenech. Stíny útočníků zahalovali tábor snad ze všech stran a obránců ubývalo, jeden po druhém padali a umírali na zemi.
Sebastian se jen na chvíli zamyslel, a potom vykřikl na Viliama „Musíme k severnímu okraji tábora, tam jsou koně, jinak nás všechny pobijí.“ Viliamovi se jeho rozkaz příliš nezdál, nebyl zvyklý prchat. Nakonec v něm ale zvítězil výcvik vojáka a oba se rozeběhli mezi hořící stany. Jejich jedinou nadějí bylo dostat se z tábora ven do tmy, kde je snad útočníci neobjeví.
Severní okraj tábora hořel také a přivázaní koně nespokojeně ržali a snažili se dostat z dosahu plamenů. Jakmile oba rytíři doběhli k nim, rychle začali odvazovat své koně a chtěli nasednout. Ovšem přesně v té chvíli je štěstí opustilo. Mezi stany se objevila skupinka asi deseti nepřátelských vojáků a s rykem se rozeběhla proti nim. Neměli již čas nasednout na koně, a tak se jen postavili vedle sebe, zaujali obranný postoj a připravili se na útok.
Ovšem Bůh jakoby stál na jejich straně, znenadání se zhroutil jeden z hořících stanů přímo na skupinku útočníků a polovinu z nich pod sebou pohřbil, zbytek vojáků se otočil po svých druzích. Přesně takovou chvíli zkušení rytíři potřebovali, oba dva vyrazili vpřed. Sebastian skolil vojáka před sebou a silným máchnutím meče mu oddělil hlavu od těla. Viliam proklál svým mečem druhého skrz na skrz a třetího srazil svým štítem do hořících zbytků stanu. Zbývající dva vojáci se s nimi pustili do křížku, ale proti dvěma vycvičeným rytířům neměli obyčejní řadoví vojáci šanci. Sebastian po výměně několika výpadů učinil silný výpad shora, a ač se nepřítel snažil zablokovat, veliké síle zkombinované s těžkou váhou obouručního meče nemohla jeho šavle odolat. Meč se mu zabořil do těla těsně nad ramenem. Viliam při souboji opět využil svůj štít a po několika útočníkových úderech, s ním vyrazil vpřed a udeřil s ním nepřítele do ruky, až mu z ní vypadla zbraň. To byl konec a Viliamův meč si neprodleně našel cestu jeho břichem.
Ani jeden z rytířů nechtěl promarnit tuto šanci, a hned jak zastrčili své zbraně, se obrátili zpět ke koním, nasedli na ně a obrátili je vstříc černé tmě noci. Přejeli tryskem cestu na západním úpatí kopce a vydali se vstříc poušti. Za sebou nechali své mrtvé druhy a hořící tábor, ze kterého se nesl vítězný pokřik pohanů.
---
Své koně Sebastian a Viliam zastavili až těsně nad ránem, na východním obzoru pomalu vycházelo slunce a první paprsky se odrážely ve vlnách Nilu. Celou noc ujížděli na sever, na dohled od cesty, která se vinula nedaleko řeky a po níž pravděpodobně přišli i útočníci ze včerejší noci. Nehodlali riskovat jízdu přímo na cestě, nebylo totiž kam se schovat v případě, že by se proti nim objevil oddíl nepřátelských vojáků. Teď se zastavili za velkou dunou, díky níž nebyli z cesty vidět.
„Co uděláme teď, pane?“ zeptal se Viliam. Bylo na něm vidět, že se mu stále nelíbí, že museli utéct místo, toho aby bojovali se svými druhy, ač věděl, že by to byl prohraný boj. Sebastian se na něho podíval a chápal, co se mu honí hlavou, ovšem měl své rozkazy. „Musíme ke králi, podat mu hlášení o tom, že posily z horního Egypta nemá už kdo zadržet. Jižní armáda už neexistuje.“ Když toto pronášel, dopadla na něj plná tíha toho sdělení. Všichni jeho muži byli mrtví. Zklamal je. Sedl si do písku a složil hlavu do dlaní.
Viliam ho chvíli sledoval a poté zlostně nakopl hroudu hlíny. „To všechno nám byl čert dlužen. Měli jsme raději zůstat doma. Teď jsou naši hoši mrtví a my sami uprostřed nepřátelské pouště.“ Sebastian jen pomalu pokýval hlavou. Na chvíli sevřel v dlani drobný křížek, který se mu houpal u krku a poté se zvedl, zkontroloval jejich zásoby, které visely na bocích koní a řekl „Nemůžeme ztrácet čas, čím dřív se to král dozví, tím dříve třeba dá rozkaz k návratu.“ Nasedli opět na koně a vydali se podél cesty na sever, kde měla tábořit hlavní křižácká armáda. Ač prožili na tomto tažení už mnohá dobrodružství, skutečné dobrodružství je teprve čekalo….