Autorka: Barbora Klapalová

Seděl jsem v rozvrzaném koženém křesle. Paprsky slunce se prodíraly přes zažloutlé závěsy. Svítalo. Svíral jsem v ruce nízkou sklenku, ve které se povalovala whisky. Dvě už vypité lahve se válely po pokoji. Zbývala třetí. Ani tu jsem nedopil. Celý svůj život jsem dělal věci polovičatě. Moje Marie mě za to vždycky sekýrovala. 

„Henry, musíš po sobě ty věci uklízet. Henry, je od tebe hezké, že jsi rozkopal zahradu, abys vyštval krtky, ale musíš ji dát zase do pořádku.“ Marie věděla co se životem a co je správné, Marie i věděla, co bych měl dělat se životem já. Tak jsem šel do války. Krev. Střelba. Zákopy. Ale já byl statečný, a vidina domova mě udržovala na nohou. Pak přišel ten dopis. Marie zemřela při náletu před třemi dny, stálo tam. Při neustálém čtení dopisu dokola a dokola jsem bezděky vylezl ze zákopů, a šel. Šel jsem rovnou před sebe a bylo mi jedno kam. V hlavě jsem měl prázdno. Kolem mě začaly svištět kulky. Jedna roztrhla dopis a proletěla mi hrudi. Zbytky dopisu pomalu padaly k zemi. Obklopila mě tma. 

Probudil jsem se v nemocnici, ovázaný a s bolavým tělem. Prý mě na chvíli ztratili, ale zvládl jsem to. V hlavě jsem slyšel Mariin smích, že ani zemřít jsem nedokázal pořádně. 

Doma byl klid. Až moc. Slunce chodilo po obloze tak jako dřív a nikoho nezajímalo, že mě už do života nesvítí nic. Dopil jsem sklenici alkoholu a nalil si další. Ještě zbývá půlka lahve. Do druhé ruky jsem vzal pistoli, která snad celou dobu ležela na ošoupaném dřevěném stole. Revolver Enfield No. 2, Marie mi ho dala k 30 narozeninám. Věděla, jak moc mám tenhle typ rád. Teď po pěti letech by asi chtěla, aby mi ho nikdy nekoupila. Vložil jsem náboj komory. Natáhl kohoutek, přiložil ke spánku a zmáčkl spoušť. Ozvalo se slabé kliknutí. Nevystřelila. Měl bych tu zbraň vyčistit pořádně.