Autorka: Lucie Kosturová

PŮLNOČNÍ SVIT

Jak procházím se stříbrem zalitou krajinou,

zřím měsíc, jenž celou oblohu zakrývá.

A lazurná jeho zář skýtá úlevu velikou,  

neboť temnotu ze světa on smývá.

Líbezný popěvek hvězd

a vichr lítý,

poutník tisíce a jedné cest

náhle utichne a zmizí.

Nebeské ohně pohasnou,

bledý patron odpluje za obzor.

Je již čas dokončit píseň tesknou,

kterak vyjádřit svůj úmor?

Naposledy spatřím měsíce tvář

a naposledy slzy uroním,

kéž by na světě nebyl svár

a srdce neotrávená zlem hrozivým!

Ladný srpek, naděje ve tmě,

nebeské dématy, jiskřičky útěchy,

zmizely ze světa i ze mě

zoufalství stráví mě již navěky…

…a pak vyšlo slunce, obrovské, zářivé a nádherné.

DVÍŘKA

V domě pochmurném, sklánějícím se na kopci

mezi stěnami vrzajícími jako staré kosti,

ve spleti zaprášených chodeb

a bludišti podzemních kobek,

schovávají se maličká dvířka,

stvořená jakoby pro skřítka.

Kde se tam vzala, to nikdo netuší, 

jsou dvířka, která lidské oko nespatří.

Vedou Nikam, procházejí přes Nic

a dostanou tě odtud navždy pryč. 

Tak neváhej dlouho, dvířka se zavírají

a vstup do světa, jež před ostatními ukrývají.

RŮŽIČKA

Kdysi v uličkách běhala holčička,

místní jí kdožvíproč říkali Růžička.

Ona měla krátké copy 

a pořád ty stejné roztrhané boty,

však když se usmála,

všechna poupata své líbezné lístky roztáhla.

Na jaře byla Růžička jako ryba ve vodě.

Kdysi v uličkách běhala holčička,

místní jí kdožvíproč říkali Růžička.

Smála se sladce jako by na rtech měla med 

 a v oku živou jiskru, jíž by si jeden všimnul hned.

Když pak její kroky 

brázdily rozbouřené vody,

v létě Růžička občas klopýtla.

Kdysi v uličkách běhala holčička,

místní jí kdožvíproč říkali Růžička.

Její smích zněl stejně sladce,

však již nezazníval tak častě.

Růžička nechápavě kráčela v mrznoucích poupatech,

ptala se maminky, jak vrátit mohla by jim jejich rudý nádech.

Na podzim Růžička seděla a jejím milovaným kvítkům zpívala. 

Kdysi v uličkách běhala holčička,

místní jí kdožvíproč říkali Růžička.

Kdysi smích mívala hřejivý,

teď už zazněl jen pláč tesklivý.

Kvítky spaly, pokryla je sněhová pokrývka

 zatímco kolem nich proudila dívčina žalostná slůvka.

V zimě Růžička své milované kvítky ani na chvilku neopustila.