Autorka: Ester Červinková
SVĚT
Lidé, zastavte čas!
Rychleji, než dojde svět.
Proberte se znovu a zas.
Nepůjde to vše vrátit zpět.
Život je pro vás samozřejmost.
Vše má nějaké možnosti.
Jako pro psa každodenní kost.
Probuďte se ze své lenosti.
Jednoho dne vstanete.
Dříve než oči stihnete otevřít.
Prázdnota či nekonečno.
Rádi své oči zavřete,
avšak vy chcete ještě žít!
NAPOSLEDY
Poslední nádech a výdech zabalil hotelová okna hebkou mlhou zarývající výhled do protější zdi domu, jehož neonová světla tupí zrak.
Poslední záchvat šílenství přebil nářek hladového břicha a dunící hlavy.
Poslední potlesk mému odrazu v rozpůleném zrcadle, v němž tančím a stávám se umělcem.
Poslední kapka žíznivému krku, který by nepokořila žádná africká poušť, tvarovaná pískem vsypaným na zem egyptskými bohy utrpení.
Poslední vzrušení nad chabým hrkem kávy z abstraktních zrnek sklízených rukama dobrodruhů.
Poslední smích nad mým neštěstím ve štěstí nešťastných přátel, které nazývám nejbližšími nepřáteli.
Poslední polibek patřící vrásčité dlani navazující na paži probodanou jako poražený ve smrtící hře o Poslední krásnou dívku, jejichž duše je ohavná a prolezlá špínou rybníků přemnoženého slizkými pulci.
Poslední báseň o bytostech zjevujících se z mléčné dráhy, sladkých rtech a nedostižných snech, které prožíváme, pouze se nesoustředíme na žití, ale budoucí cíle a svět se stává kyselým a nám nechutícím dezertem po zrození.
ŠÍLENOST
Převzala jsem žal za lidi, které nezajímám,
plula v oceánu nezájmu a ignorace,
táhla se šedými dny, za nichž sípám,
šplhám po nejostřejších horách nové generace.
Běžela po pustinách rudé Afriky,
Hledala zamlženou oázu klidu a blaženosti,
Ulehala mezi suchými bodláky,
Brouci byli moji tajní hosti.
Splín stéká po mém zmodralém těle,
Bída kráčí mi hrdě naproti,
Píši, kdosi vedle mě hlasitě mele,
Moje obsese jsou akutní.