Autor: Ondřej Pavelka

JINÉ ODSTÍNY

Odpoledne podzimního času,

kdy již pole pozbývají klasu,

kdy listy rozsévají krásu,

kterou Země kdy-li viděla.

Les plný byl nesčítaných barev

a stojící, má tajemství držev

o nedalekém žití larev.

Vždyť ona tu kdysi seděla.

Kupy listí tajemství má skryjí,

kupy, kde se děti rády smějí.

Co listy nikdy neodkryjí?

Spí. Teď spí však, i když nechtěla.

V dění raně podzimního dnu

při vzpomínkách na minulost blednu,

a tak do listí na zem sednu,

tam mne čeká stará mrtvola.

PŘÍBĚH ZE SKLA

Slunečného rána v parku s lahví rumu,

hledě na obzor purpurem zalitý,

jak na flek od rumu do nebe vpitý,

kde v lahvi i v obzoru rychle tonu.

Rychle slunce vstává sálající rudým hněvem,

spalujíc oči opileckých trosek,

skrz lahev moku od dlažebních kostek,

kde ji našli, pili. V ní navždy uvězněni jen.

Slepě hledí na svět ze dna prázdné, plné lahve,

tonou, křičí, však pomoci jim není,

chtějí utéct z lahve zapomnění,

však vrací se k ní večer s ryzí láskou náhle.

Ztraceni v labyrintu plném nekonečných cest,

cest z nožů, osahaných hracích karet,

cest minulosti složených z dvou barev,

bloudí v nekonečných labyrintech skleněných měst.

TANEC V DEŠTI

Déšť padal jak výstřely na střechu domu,

jen slepé lampy si značily cestu,

vrhaly stíny v němém gestu

a tančily valčík na doprovod hromu.

Oknem vstupoval do bytu noci šepot,

vyprávěl příběhy smrti a hněvu,

však já jen naslouchal hromu zpěvu,

jak duet znělo hřmění a deště klepot.

A venku v tom dešti leželo tělo.

Na mokrý šat svítil měsíc váhavý,

spalo v louži se zbraní u hlavy.

V rudé lázni se ve světle bělelo.

A tu jsem zůstal s hrůzou stát,

to není cizí, vždyť to jsem já.