Autor: Čeněk Malík
HRANOSTAJ
Práskly dveře,
syn utíká ven,
sněhem se béře,
hranostaj jde mu příkladem.
Hranostaj ale promluví,
je to přítel mladíka,
,,Měj ten rozum, zima tě nenechá,
měj odpuštění pro toho hloupého člověka!"
Syn mávne rukou, nedbá rad,
hranostaj opět ho ponouká:
,,Měj ten rozum, stíny se krade chlad,
měj odpuštění pro toho hloupého člověka!"
Ale mladík dále zuří,
hranostaje neposlecha,
jeho celá svoboda se bouří,
nenechá, nenechá toho hloupého člověka!
Sníh jen vrže, trojí kroky slyšet jsou,
hranostaj tiše volá, chce pána míti zase pod střechou,
,,Vídíš, hledá tě, smíření s tebou žádá si,
jen mu nech ten klid, vždyť smrt už ho volá si."
Mladík klopýtá a padá do sněhu,
nechce, nechce dopřát starci úlevu.
Hranostaj vytýká,
,,Copak chceš mít na rukou krev člověka?"
Muž jen sykne, zvedá se,
přesvědčit hranostajem nedá se.
Nikdy nebude pod střechou znovu míti soka,
takového k tomu strašného člověka.
Hranostaj jen za zoufalým otcem hledí,
vždyť je to hrůza, když otec syna nedohoní,
,,Počkej alespoň, počkej na tatíka,
přece nenecháš zemřít toho chudáka člověka."
Syn váhá, otec mu dával mléko pít,
neví ale, neví, zda nemá jít.
Má snad odpouštět, odpouštět zločiny?
Zločiny rodinné, zločiny ze zimy?
Hranostaj opět to zkouší,
vždyť duše mladíka také po klidu touží!
,,Neodbíhej, nenech ho na hloupost svou umírat!
Slyšíš, jak padá? Slyšíš krev se rozlévat?"
Syn běží, běží k raněnému,
slzy v očích, hned vykročí,
běží k otci zesláblému,
Brečí, brečí, otce už o smíru nikdy nepřesvědčí.
SPÁNEK
Spánek je štěstí,
spánek je lék,
spánek zle věští,
spánek je sen.
Přechod to je!
Z jednoho bdění,
zpět do snění,
vše ukryje.
Život je krutý,
smrt je konec,
spánek je smyje,
slzy hned slije.
Smrti se klaníme,
život si haníme,
život klame,
smrt, tu známe.
Ale spánek, spánek,
vzbudit se a spát,
je to konec vnitřních válek,
nezbývá než více si ho přát.
Je ochucen smrtí,
tak nehybný,
je života natí,
tak je léčivý.
Kdy jsou oči jen usnulé,
kdy srdce dotepalo,
kdy slunce zase zaklepalo,
kdy jsou údy dále strnulé,
kdy je smrti, kdy je života,
kdy je dnům jen místo mýta.
Ta chuť smrti se snem,
není než iluzí v životě nicotném,
bohové v ní vstávají
a naděje zanikají.
Život za to může,
že každý umře.
Každý ať si sní,
smrt stejně neobelstí.
Nezbývá než spát,
zkoušet jakže smrt chutnat má.
RADOSTI
Nekonečné řady velkých nadějí,
každá jedna je možností,
ale duše se jich nikdy nenají.
Nicota ve mně chce se mstít.
Nebaví už mě žít,
je tu tolik hor, tolik vrcholů!
nezbývá než z poroby o nich snít.
Nezbývá než miliony snů mít krvavých.
Prý, raduj se z rána východu,
těš se z prostého štěstí,
nebřeč zbytečné slzy pro pravdu.
Budoucnost jen milou lež věští.
Mělký nádech,
lapání po vzduchu,
proklínat pomoc všech,
nasadit si oprátku.
Leží smrtka v rouře,
zírá mi do ucha,
usmívá se moudře,
zbavím se dalšího vrtocha.
Vášeň života už opouští,
jí na rozloučení jen síru dštím,
nepřinesla štěstí,
snad jen toužení...
Končící bušení,
uniknu soužení...
Stačí jen mrknout,
stačí tu polknout,
a za světlo pohlédnout!
NIKDY NEZAPOMENOUT!
VYKŘIČET SE DO SVĚTA,
NEZAVÁHAT VE VOLBĚ KRÁSY ŽIVOTA,
ZABÍT MRTVÉHO BOHA,
OVLÁDNOUT STARÉHO HLUPÁKA.
Nač se hnát,
ještě se já můžu smát,
vždyť co na vlastní vraždě je,
vždyť desítky let udělají vše za mne.
Tak můžu se ještě rvát... a navždy bojovat.