Autorka: Nikola Šeredová

SVĚTLO

Někdo mi vzal světlo, mé jediné světlo.

I mé matky se to dotklo.

Jak já mám žít,

kam já mám jít?

Své kroky nevidím.

Co druzí mají, to postrádám.

Často spíš bdím, než spím.

A sním.

Řekni, jakou barvu mají tulipány?

Jak žluté je slunce?

I měsíc je prý krásný

a vypadá křehce.

Jen pořád sním a říkám si:

„Pusť se té hůlky!“

Smutek na mě dopadá,

nevím, jak svět vypadá,

nikdy neuvidím maminčiny chutné vdolky.

V KORUNÁCH STROMŮ

Z koruny stromu 

vidím až domů.

Já ale nechci dolů,

všichni se diví tomu.

Tady mám rozhled

a lepší nadhled.

Vidím domy, auta, zahrady,

vztahy, pocity, nálady.

I když jsem tu sama,

smutek nepociťuji, 

cítím se jako první dáma, 

se světem občas bojuji.

Už vidím i lidi,

někdy o to nestojím,

ráda se dívám na západ

a tím se vždycky zahojím.

RADY

Můžeš říkat: „No a co“,

ale já vím, že ti to není jedno.

Vím to.

Znám tě.

A já ti poradím správně,

na to se můžeš spolehnout.

Řiď se mou radou,

čeká tě sen,

budeš žít dlouho,

víc než jeden den.

A já ti poradím ochotně a rád.

Jen moji radu musíš rozpoznat.

Neboj, za kratičko budeš mlád 

a tou pravou cestou se můžeš dát.