Archiv ročníku 2016

Přihlášení

Registrujte se

Autor: VDX Sigma

 

ÚPLNÉ PŘEKRYTÍ

 

Odnímajíce rozbřesku z lampy míjivé,

co můry čtvrtnoční pijany loví střízlivé,

tu viz a hleď lid, kterýžto cloumaje v úplné překrytí duší,

ten pobuda okem svým po snech villonských mrouží.

 

Brouzdavě střeží jisker z čepel dýky,

jež slepě dolaďují přítmé romance ulice,

a výloh rabování pobuřila revoluce,

ty, kurevstvo chlípné, důsledku bídy.

 

Spočiň na úpatí hrdelním,

jak laň etheru lihového okouší,

sběhlé smečky psů ze splašku městského podrouší,

ty, odpade lidský, jenž sklem tříšťíš, jsi vlastněn překrytím.

 

Chtivá chudino,

odporné víry příčino,

zavilá hladino zčeřilá,

děva z číše nalila.

 

Pak v úprk starosti pobuda vpil ten mok kvasný,

v opojení víl absintových se hvězdy k měsíci mrtvolně plazí,

jen zloděj na bulváru mravem vznešeným postává slušně,

okrádaje kapsu tuláckou do prázdna prázdného spěšně.

 

Modleme se k modlám,

chovejme se hříšně,

co dí nám božstvo úlisné,

nechme být, přec vše spadá k mrzkým ranám.

 

Vy truchlivá vdovo, jíž její manžel podváděje s anjelem,

se dopusťte studu mučivého za činy odporné a nekalé,

Vám přísné trýzně bytí a duše svěcení, jež prožívají bytosti podzemské,

se uschovejte v srp úplňku překrytí.

 

Ty dětstvo zkažené,

hanby otcům a matkám,

kteří vzkřísili naděje ze srdcí prašných,

odpočiňte v pokojích prohnile zmarných.

 

Noci sladké vyřklé davem překrytí,

smutek mi a brek, naděj roztříštěna ve hluk města vytí.

 

 

POHŘEB PROKLATCŮV

 

O víko dubové se nehty dřou tak horlivého běsu,

a ty konečky prstů prodrané ke kosti jsou plny třesu,

vší škrábance krvavé syty snahy života, chuti naduté,

se dno rakvové obrátilo v lázně rudě ohavné.

 

Hlíny vlahé, podusané po kropení nebesem,

 sevřely tu bárku vratkou ve vlno rázu hutna tíhy,

stáhnuvši ji hlubinám, ke dnům, k pískům, k roklinám,

vpsal on další naděj býti v podobách té mělké rýhy.

 

Desaterem doušků matných vsává krůpěj bahnitou,

vytesal si otvor z jizvy, v dubovině proláklou,

a hle zde světly horlivými nad sebou kol obklopen,

však proplul blesku rychle znovu, jen svým krátkým životem.

 

I. Zrozen

 

Z jámy hrozné, vody horké, vyňat vlastním úsilím,

uprchlíkem lůna matky slité vínem Slunců stepí,

pochován při ňadru jejím v mateřském tom objetí,

spěšně srdce tluče, bije , křesá jiskry mateřstvím.

 

Znenadání, rdousila se zvratky svými, zbytkem vína rudého,

toho hroznu výtečného, pohlazeným létem samým,

Matička má udušena, sirotkem jsem mžikem prvním,

Teď tu v chladu kůže mrtvé, mě, plodu bezmocného.

 

 

II. Hlad

 

Dej mi chléb, tak jako lásku já Tobě dávám,

bratře vezdejší, zbav ducha mého nekonečné bídy,

ač hlad můj břich sžírá, jak pekel husta jezera síry,

Ty nedovol, aby děcku rov byl vykopán, zbrojně lkám.

 

A tudíž já Sirota, služebníkem tvým věrným jsem,

Tě v posledních taženích prose skvěla,

o ukojení mého nicotně prázdného břicha,

šeredný, nahý i oplácán bahny mě, starče, hosti pokrmem.

 

III. Zamilován

 

Má milá, Vy ženo antických divů, Afroditiných krás,

jímejte ten vánek větru, jenž svolávaje listí padlé v houf,

jen přiložit tu růž rtů k mým, pak jedině políbit Vás,

spádem jazyků o sebe třících ulehnout spleteni hloub.

 

Květ, co ční v hebké dlani, pyšně sevřen,

pěti jařin laskání, zamilován když nastal hřejivý květen,

snad ta líce pošeptá, ruměncem posetá, že cítíte samé,

však s Vámi to, děvo líbezná, nebude nikdy snadné.

 

IV. Živ

 

Je zima, tak mrazem palčivým jsem svírán,

bez domova a umanut dnes spáti v závoji běloucího sněhu,

kéž bych, kéž bych znal, jaké je míti vlastní rodinu v tuto polární hodinu,

jen zbyl mi šat děravý, neobyčejně otrhán.

 

"Proč žíti tyto syrové trýzně?

Proč zdolávat tyto bijící chvíle?

Proč se nepoddati smrti?

Ježto chci nadále živ býti!"

 

V. Revoluce

 

Kdo jsi, že nerozumím slovu, co mi díš,

ty zmatené, zdlouhavé tóny ústy chrčíš,

"Cō-mop, etňarh-cāz es! Ydāmra uondāpv od ešīř!

Etčētu s im-těd ynh- cešv sān īji-baz, en-dāp ešīř!"

 

Ta doba, kdy řeč zapomněla znáti sebe,

kletba seslána z proradných rukou božích,

rozbrojem zoufalým dotýkaje se bližních,

a rozběhlo se přímo proti zkáze mračnem zahaleno nebe.

 

VI. Smysl

 

"Příjmi hostii ústy svými, ať máš muk jako náš pán,

tělo tvé jest tělem jeho, tedy majetkem mým."

Přivřel jsem víčka, řasy se horlivě semkly pokušením,

"On je náš pán, neopustím, pane, tvůj věčný chrám!"

 

Do roucha lněného navlečen, v němž drsnými švy budu drásán,

"díky ti, pane můj, díky dobrodinství tvému, díky tvojí lásce!"

"Tu krmě máš a z číše vody pij, teď nestrádáš, líbám tvé zmožené ruce!"

"Tobě, můj pane mocný, za skvostné činy jsem provždy zavázán!"

 

VII. Soud

 

"Ti trestem konečným zdlouhává muka pohřební a pokání,

jsi souzen mnou i mocí otce, božsky nadzemskou,

buď uvalen s ďáblem ve shnilou schránku podzemskou,

do světa červů trhající tvář na cár, do říše zrádných reků, těla tlení.

 

Už nepomůže ti žádné modlení, hanebné otce prosení!

Hříšníku nuzný, staň se společníkem té ďáblovy proklaté lůzy,

skonči jak odporné, svá levná těla ukazující, řecké múzy,

vzývám Tebe, Euterpé, děvo démona obveselující!"

 

VIII. Pohřeb

 

Tma, jež je doprovázena řinčením varhan jak táhnoucí se řetěz,

řetěz okovů, který mi zvěstoval tuto obřadní, velkolepou neřest,

tichý ten šepot chorálu blahoželící svatou trojici nebes,

polapit tu rozkoš vůní čistých narcisů mámící srdeční šelest.

 

Slyšet hlučné nárazy kamení snášející se přímo ke mně dolů,

představit si, kolik nade mnou poroste nádherných stromů,

naříkat s hlínou sypající se jak natrhlý pytel hořkých slz mající podoby perel,

doufati v to, že mě nespolkne hrdlo zlověstných, obávaných pekel.

 

(Břeh)

 

Hrozím se pohledem do pustých důlků očních,

kde trudného pokoje své chudé duše nalézám,

tak klidně vnímám život, jak teče mi mezi pobledlými prsty,

upřený zřím ve tvář matce smrti, očištěn dotekem zubů umrlčích.

 

V lítosti snové usínám.

 

 

HŘÍŠNÍK

 

Jak hřích tě polknout pln ideálu pustě, 

ty, dej mi kalu více, tužba bouří chtíčem,

v konec Sahar zvána marná vášeň hrubým pískem,

duna pod horizontem usíná, cikádou tříce svár slastně.

 

Rozkoš, jež jímá tvou vroucnou tvář, má kajícnice,

by zpytoval nejeden chromec ducha žalného,

siv bez ní jest Charón převozník ničeho,

pro něhož křivda vůní žhnoucí chrastice.

 

V Tebe zasel zloby, zuřivé, morné sémě,

hřích zplodila's, viz je, viz naše havné plémě,

však ty sama, jsoucný prostopážně skvoucí hřích,

leč obraz temné Nykty, krásné noci v očích mých.

 

Zorem zahálčivým, ti svlékám drahé něhy z kůží,

jež neposkvrněny kujíce surová olova vlita,

vichrem smějícím do Tebe úmor, čistotou zpita,

pročež omámen tvrdě hříchem jsem, s jehož trpce sladkou duší,

mé srdce nadále dutými poklepy zmatkem buší.

 

Dobrodinství, pamatuj onoho vzteku, slizce po víčku, 

jízlivě ze zátiší slz se kradmo plížíce,

jak mlčky háv ten empyém zoufán v syrém koru srdce,

vnitř ty šťávy běle hnisavé, vzpurně bublavé jsou čirá pravda pravdoucí, 

s nimiž přečkám bídných muk,

i ulehl jsem slepý, pokryt bujarou stepí, já doufám,

 že okusím jedinkrát tvých rozkvetlých luk.

 

Okusím mnohé, pouť troufalou lesem zlitým melodií plouživě tupou,

se plaze v milosti mechu k hlubinám zornic,

volný pád ze srázu drsných ňader, pro čež?

Studny mumlají prázdnotu opilých pranic pro nic,

pro nic bych šíje zmožena strastí neuvedl v mocnou lež.

 

 život, má bázeň i úpěla chiméra milostně, 

když shlížela jak krví chudě dopisuji svoji poslední slabost, závěť.

 

"Ježto hřích mým políbením, jsem hříšník,

jsi mým hříchem, má jitřní hvězdo,

z trnu koruny té spodiny ducha svatého,

jenž snoubí krutost s láskou k bližním,

ač jsi mme zaprodala jemu, on lstivý pekelník,

mi věru hříšná, vidno pyšná lítice, já odpouštím,

avšak okouzlen mýtickým osvícením,

tu máš čerstvé cáry masa mého,

upoutána svazkem vlákna svalu úhledného,

pij a žij, cos z té krve varné měla,

sosajíc ji chamtiva, však nasycena do plna."

 

Já, hříšník zlověstný,

hledaje smrti, té mladé nevěstky,

ti rcím, že proklínám tě,

už dosti toho, už žádný hřích.

 

Tak je tu při mém chabém tělu stále dál,

To ty's mi ji, vládče hrozný, z pekel přímo daroval.

Ďáble slyš mě!

"Špatné jsem vždy miloval!"

 

Díky ti, tisíceré díky,

moru páně, vidoucí!