Autor: anonym

RABI’A

Jsem žena, v černé oděná jak vdova,

Vlasy i ústa v závoj zahalena,

Neviděna a přehlížena.

Přesto místo krve mi v žilách vitriol proudí.

Místo zbraně květiny a modlitby ve válce beze zbraní.

Jen jednomu se můj lid klaní.

Džber plný vody do jedné ruky, ohnivá pochodeň do druhé.

Cestou k Bohu samotnému, pomalu míjím bezduché.

„Kam to kráčíš?“ zeptá se mě, Imám má zlé předtuchy. 

„V Malakút chci jít, v čirou sféru pro duchy.“

„Ale Súfí, do té sféry mohou pouze vyvolení.“

„Proto  džber a louč, budu hledat osvícení.“

„Tak v Džabarút se vydáváš, ty nebojíš se zklamání?“

„Pouze víra, beze strachu, přec zklamání mě pohání.“

Derviš jeden, zdržuje mne, já mám velké poslání.

Džber a louč jsou zbraně moje, já válku s nimi vyhraji.

Neb pokud já Tě nemiluji jen z čiré touhy po ráji,

Ty mě seber bez prodlení klíč a též vstup do brány.

Pokud já Tě nemiluji jen z bázně z ohňů pekelných,

Spal mě v pekle, nebojím se, ďábla, kotlů tepelných.

Já pochodeň svou pozvednu a podpálím nebe, 

Neb tvůj lid se ti klaní jen proto, že chce Eden.

Vezmu džber a vodou z něho zatopím peklo,

Neb lidstvo si  jen ze strachu z výhně před tebou kleklo.

Až všechny touhy, všechny strachy budou ty tam zničené,

Celé lidstvo, s láskou v srdci, bude vyvolené.

Budou tě milovat jen proto, že jsi Bůh,

A na světě celičkém už nezbude dluh.

A to je má síla, ta nekonečná víra,

Že žena je dost silná na to, aby nebe podpálila a peklo zatopila.

Protože mé jméno je Rabi‘a.

NEKONEČNO

Tam, kde osmička lehla si na zem,

To je ten svět, ležící za obrazem.

Indigová čerň tady se plazí.

Indigová čerň, jenž záda mrazí.

To černé indigo tady se směje.

Tady se zvětšuje. Tady se rozpíná.

Tohle je, přátelé, ta nultá hodina.

Vlna, jenž rozechvěje paprsek světla, 

To, čemu vzdoruji, na mě hned vmetla.

Lehnu si na zem, zavírám oči.

Svět kolem mě se jenom točí. 

A to je to, co nekonečno značí.

Je to jen číslo, anebo není?

Zlé, nebo dobré znamení?

Slyšíc ten pach, vidouc ten hluk.

Paleta temnoty mnou nyní prochází.

Ta tma je čirá.

Ta tma je světlá.

Ta tma je bílá.

Nedělám zmatky, tohle tma dělá.

Zemitá vůně, noc je bdělá.

Ležím tu na zemi, a nebo neležím,

V tom černém indigu já se teď nacházím.

Ono tam letí.

Ono se vznáší. 

Samo tam hoří.

Sebe uháší.

Abych to shrnula, lovec dne běží.

Uloví den, lehne si stěží. A tak tam leží.

Jako když den vystřídá noc.

Jako když konečno vystřídá nekonečno. 

HLEDÁNÍ NEBE

Lítost se hromadí, jako staří přátelé,

Aby vám připomněla vaše temné stránky.

Ale já nevidím cestu, její kousky jsou shořelé,

Duchové si chtějí hrát i vně mé tělesné schránky.

Každý démon chce svůj kus masa,

Ale já nemluvím o mém životě složitém.

S dobrým časem mizí i moje krása,

Protože noc je nejtemnější před úsvitem.

Byla jsem blázen, byla jsem slepá,

Nikdy nenechám minulost odejít.

Nikde nevidím cestu, není celá,

Vždy za sebou budu toho koně mít. 

Slyším jen pochybnosti, tak mučivý zvuk,

Ale dnes v noci pohřbím toho koně do země.

Je to konec všech těch hrozných muk,

Ale v noci si démoni stoupají přede mě.

Je těžké tančit s ďáblem na zádech,

Tak ho už setřes a popadni dech.

Končím se svým beznadějným srdcem,

Dnes v noci ho vyříznu a zničím.

Své problémy nechávám na pospas smrtce,

Před úsvitem  démony nepřekřičím.

Je těžké tančit s ďáblem na zádech,

Setřesu tě, ty jeden hade.

Jsem prokletá, cokoliv udělám,

Tak si připijme na konec mé cesty.

Půjdu ven v noci, už nejsem zbabělá,

A přijmu s pokorou všechny své tresty.

Protože hledání nebe našlo ďábla ve mně.