Autorka: Markéta Nepalová
JABLOŇ
Jabloň z jara květy je obsypána
jako bílou barvou namalována.
Barvu nevinnosti a něhy květy mají
jako děťátko při narození.
V létě na povrchu klid je
avšak při bouři se svět otřese,
rovnováhu v sobě najít zkoušíme
něčemu novému se stále učíme.
S podzimem k nám nová energie přijde
možná i s trochou optimismu a radosti,
proměněné v barvy nám přírodu oživí.
Červená, oranžová a hnědá nás navštíví.
Listy však spadnou dolů na zem.
To oznamuje příchod zimy nám,
holé jsou nyní všechny větve,
strom je o rok starší zase.
Život…
…začíná zrozením něčeho nového,
co se postupně vyvíjí
časem se trpělivosti a rovnováze naučí.
A i když to špatně končí
něco nového a krásného začíná.
POD OBLOHOU
Sedávali jsme pod oblohou
a sledovali spolu nebe
slibovals, že hvězdy dolů spadnou
já přát si něco můžu za tebe.
Teď na to se slzami vzpomínám
na lásku, co měl jsi v očích,
dnes už pro tebe nic neznamenám.
Tvé navždy zmizelo v nocích.
To navždy zmizelo v ten den,
kdy zmizela jsem z mysli tvé.
Po tobě zbyl mi jen dávný sen
a i to moje srdce rozbité.
Tys zapomněl na mě v celku rychle
já však po nocích stále brečím
ode mne odešels velmi krutě
tos netušil, že mě to změní?
Bez tebe se svět otáčet přestal
já viděla jen cestu temnou
když jsi mé srdce darem dostal
já už neměla na vybranou.
Předlouho jsem temnotou bloudila
nevěděla kudy se vydat
cestu za světlem hledala,
chtěla jsem světlo zase získat.
Odejít z temnoty jsem chtěla.
Naděje mě přivedla zpátky
a nový začátek jsem mít měla,
jednou zažít konec pohádky.
PADÁM
Padám, stále padám dolů
do té propasti bezedné
srdce se mi láme napůl
a já si připadám bezradně.
Kolikrát
jsem, říkala dost
slzám padajícím z tváří,
Kolikrát
jsem, bourala most
stojící mezi námi.
Bojím se, že přeci jen dopadnu
dolů do té bezedné propasti.
A víckrát již nahoru nevstanu
přemožena city a hloupostí.
Kolikrát
jsem, říkala dost
slzám padajícím z tváří,
Kolikrát
jsem, bourala most
stojící mezi námi.
Najednou cítím naději,
naději, že mě chytíš.
Raději hned než později
doufám, že mě zachráníš.