Autor: David Neuman

POCIT

Pocit, co nepopíšeš řádky,

nutkavé cítění vrátit se zpátky.

Snažit se můžeš, ale nezměníš svět,

občas bych chtěl mít zase pět.

Být pořád s úsměvem a plný naivity.

nesnáším tyhle ty absurdní pocity.

Člověkem co je plný zloby,

vetřelcem, co je terčem této doby.

Nikdo mě nemůže pochopit,

loď na souši co nejde potopit.

Pistol co již vystřelila kulku,

Harry co ztratil svou hůlku.

Trosečník, bez pustého ostrova,

vlastenec, bez pocitu domova.

Ovce bez zbytku svého stáda,

vstávání, když bolí tě záda.

Odcházím pryč, už je čas, měl bych jít,

mějte se krásně, Já jdu zase snít.

ŠPATNÁ ŽENA

Další večer a já opět sám,

můžu si za to sám, už to nevnímám.

Zamilovat se do špatné osoby,

zase se opakují ty samé chyby.

Ona si mě nevšímá a co i kdyby.

Neměl bych jí ani sílu říci,

že zbožňuji úsměv na její líci.

Natož jak moc jí mám rád,

stejně jsem proklet slovem kamarád.

I když se ode mě naprosto liší,

hned bych jí řekl, jak jí to sluší.

Máme společné pouze vzory,

přesto mi rozšiřuje mé obzory.

A také mě pohřbívá zaživa,

už nechci být ten, kdo jen přežívá.

Rád bych už jednou přestal snít,

svůj život chci naplno žít.

No nic kluku vrať se na Zem zpátky,

ona bude mít někoho z pohádky.

Nebudu srab, nehodlám se vzdát,

bitvy se bojují až dokonce, nemusíš se bát.

ODLETĚT

Odletět daleko,

odletět teď.

Jsem tu jen na oko,

nade mnou zeď.

Těžce se lítá,

když ukradli ti křídla.

Venku zas svítá,

tryská pramen Vřídla.

I ten je výše,

než mohu se dostat.

Stavíme skrýše,

měl bych se prospat.

Usínám, s lehkostí,

o létání nechám si zdát.

Jednou mě vyhostí,

za svobodu,

budu se prát.

Svoboda je totiž vzácným darem,

kterého velmi rychle ubývá.

Když Čech vyhrál nad Tatarem,

ale Muslimů tady přibývá.

Ponaučení z minulosti,

měli bychom si přece vzít.

Když předkové chtěli milosti,

oni nenechali je život žít.