Autorka: Zuzana Skácelová

VÝSTUP 

Jitřenka již v tváři bledne,

čile vstávám, když ulehne.

Pas pln je karabin a z lan ok,

rozevři oči úsměvem, nohám přej jistý krok.

Vzpomeň, čítals slova přátel, jejich rady ze života stran,

s těmi pak odhodlaně vykroč k výšinám.

Hleď, paprsky obarvily

vrcholek, co jindy bílý

do červena, do zlata,

tou lávou hora rozžata.

Zazvonily odlesky úbočí, hran

a já neúnavně šlapu k výšinám.

Splynuly mé tělo, stín,

nepocítí žádný vin,

že způsobil hádku, při,

teď za jedno jsou jak bratři.

Posilnit a odpočinout- zvon v poledne velí nám,

kámen je mi židlí, stolem, toužebně hledím k výšinám.

Těžké nohy rozum podpírá,

hlavu zvedá naděje, pevná víra.

Slunce se loučí, mává šátkem svým,

půjčím si jej, z čela otřu pot, slunce, smím?

Sobě samé neúprosné tempo udávám.

Ach, každým krokem blíže, blíže výšinám.

Lucernička bliká první hvězdy, osvětluje hřeben hor, můj chrám,

na vrcholu nevěřícně kříže se dotýkám.

Radostí nezměrnou hruď se mi dme,

až hlava ze štěstí bolí mne.

S novými silami stavím stan,

za místo k sladkému spánku děkuji vysněným výšinám.

ŠUMAVA

Vlasti v rukách zaplakalo robě,

jistě velkou radost, matko, Tobě

udělalo. Jak Tvá slza pokřtí jej, jakým přivítáš

dítě jménem na svět náš?

Malý spinká, oddechuje,

poklekněte u kolébky.

V jeho dechu šumí les hluboký,

list básníkův se chvěje.

Dám Ti jméno Šumava, sni

a zadrž pramen slz svých stříbrný,

jenž zurčí krásným nápěvem. Slyší jej hluchý, zazpívá němý,

jistě jednou všem bude známý.

Přišli ti, co mluví tvrdým jazykem

a obměkčit se nedali.

Z náručí matce život vyrvali.

Z dítěte Ti uděláme zločince.

Zármutek tíží ramena,

opuchlé oči, hlava k hrudi schýlena.

Nešťastná matka usedavě pláče,

vždyť to mé maličké přec bezbranné jak ptáče.

Vzchop se vlasti, syna nedej!

Vlast se vztyčila, povstala,

otevřela žalář a své dítě objala.

Zvučných fanfár čtvero, hudbo, hrej!

Nyní je mužem ctihodným,

jizvy stále nezhojené, je mým

průvodce, co holí poutní pro dnešní děti

mlčky zeleni listů svěřuje své paměti.

BALADA

Rychle z mrazu do světnice,

brzy večer obzor šeří,

letí na stůl rukavice,

maminka chystá večeři.

Již nás pokynutí otce

zvedá od dlouhých hran stolu.

Sklidíme talíře, lžíce.

Ještě drobty sfouknu dolů.

Teď na řadě jsi Ty a kniha.

Proč Tvé oko slzou taje,

hlavu skláníš? Když mě pouhá

přítomnost Tvá vřele hřeje.

„Já pro smrt se však zrodila!“

špitla svíčka a shořela.