Autor: Matej Čaščevoj
TY
Úsměv písně kolotočů
ve tvých očích hrál,
šel jsem mojí cestou domů
a ty jsi stála opodál.
Smíchem tvým, líbezným
šuměl stín listoví.
S vůní perel akátových
ses’ koupala ve slovech mých,
co si s tebou tančit přáli
při slunce západu v dáli.
Však večer nastal, vítr vál
a déšť ti žel, smích z tváří sňal.
A když na zem padly květy,
pro tě na louce trhané,
snesl se na mě stín věty,
že i láska někdy zvadne.
Muselas’ odejít, já to vím,
i přesto o nás dvou někdy sním.
Vítr brouzdá temnou nocí
slyším sten vlků vyjících
o lásce naší... bez lásky.
…
Jsem sám, s tebou…
HAIKU
Kmit křídel ptačích
nad korunami stromů,
ke klidu stačí.
BARVOU
Kol kopce závoj šarlatový,
plamínky jitřní hoří zlehka.
Čechrané větrem je listoví,
do půdy měkké hněte řeka.
Proudem padá srázem závějí
vlnou luk, co v dálavy plují
podhůřím trávou nadýchaným,
dolů k malebnému údolí.
...
Kráčím barvou
sám i s tebou.
...
Vír kapek tříštíc se
o skály nad lesy
skryté mlhou chladnou,
lité svěží rosou.
Chléb teplý line se
voňavým kouřem vsi
za hliněnou cestou,
lidmi udusanou.
Barvené v pastelu
kol stromy zlatavé
v polibcích milenců
srdce zášť pomine.
V zálivu myšlenek
květy sladce vlají,
vyplaví navenek
můj ideál v taji.
Pln je čiré touhy
okusit lok pouhý
z pramene, v němž skvěvše,
nohy máčí děvče,
jež jarem je živé,
i když listí padá.
O němž pějí snové,
láska, jak je mladá.
Létem ona zpívá
notu v radosti dne.
Ve větru co vane,
jako barva sivá
…
Bez černé by bílá
však v knihách nebyla.
...
Lítostí, starostmi
jsouce ověšeny
ty strhané ženy,
trápíc se dny svými.
Tančícímu listu
ve větrném svistu,
jen tiše spílají,
že přeci slepý je.
Nevidí co ony:
- nenávist ze zvyku
kletbu na jazyku, -
jen barevné domy.
Hází naň černotu
smutné to stařeny.
V tichosti šepotu
dí:
neměj žádné sny.
Dveře otevřít své,
přeci jen to stačí
a nesoudit druhé,
i když nám vše ničí.
Staří moudře praví:
aby bylo rána
musí být i noci
a když vyjí vlci,
na sta stáda hvězdná,
slunce hřeje v dáli.