Autorka: Pavlína Rumplíková

BOLEST Z ROZLOUČENÍ

Se zapadajícím sluncem

pomalu umírá naděje.

S posledním paprskem

smutek zvedá své závěje.

Utichají ve tmě ptáci

i ta dívka plačící,

co strnule se sklání

s dopisem nad svící.

Krásné by to bylo,

tak krásné psaní,

jen kdyby neobsahovalo

to smutné sdělení.

Písmo černě tištěné

v levém rohu zlatý kříž.

S lítostí vám oznamujeme

že jej neuvidíte již.

Slzy z tváře padají

žalem se duše zalyká.

Skupina lidí, černě oděných,

přistupuje k rakvi nebožtíka.

Dívka vystupuje z řady tiše,

v ruce svírá černé růže.

Nenachází smutek v jiných tvářích,

když do rakve květy v hází.

Zmatená kráčí zpátky,

jímá ni hrozná zlost,

jak vidí usměvavé tváře

hádat se o pozůstalost.

Miloval vás všechny

a vy jste jím opovrhovali.

Dal vám úplně vše

a vy jste ho zradili.

Jen jednou - jedinkrát, nechtěl

být úplně sám.

Všichni jste ho opustili 

a už se nevrátili.

Když prosil, volal

křičel: „Mám strach!

Prosím, prosím vás,

vraťte se. Kdokoliv.“

Zády jste se otočili,

jeho prosby neslyšeli.

Oněměli jste, ohluchli

a jen zdáli přihlíželi.

Nikdy vám nic neudělal.

Křivé slovo nevyřknul. 

A vy jste se domluvili,

pokaždé mu ublížili.

Jed jste mu podstrčili,

či vaše slova ho zabili?

Povězte proč – proč se tak chováte?

Copak srdce nemáte?

Smrt si jej vzala,

jen kvůli vám.

Teď leží tu s pocitem,

že nebyl nikým milován...

NOČNÍ MŮRA 

Měsíční svit 

září tmou.

Černé stíny

nocí jdou.

Sníš v noci

o pomoci.

Slibu planém

slza skane.

V krvavé pláni

smutek skrytý.

Tu utrpení

bolest sytí. 

Na konci sil

se vrací.

Noční můra

sílu ztrácí.

Pustou zemí

výkřik

v ozvěnu

se změní.

Hvězdný třpyt

zazáří oblohou.

Noční můra

je na nohou.

Mlha bez chuti

se nese tmou.

Tam, kde bledne

stíny jsou.

Němá mluví.

Hluchá slyší.

Slepá vidí.

Beznohá chodí.

Jde tmou.

Sílu vrací

v děs

se ztrácí.

Modročerná tma 

se sváří s oblohou.

Zlá duše

brouzdá tmou.

Mrtvolný pach

táhne se za ní.

Živý ji strach

z lidského spaní.

S bolestí na prsou

procitá.

Noční můra

v stínu skrytá.

Stále bdí,

realitou proniká.

S radostí sleduje

unaveného poutníka.

ČAS

Ty temnoto! Hřbitove mé duše.

Uhaslé světlo, vyhořelé svíce.

Ty osude, ničiteli všeho.

Pomalý čase, kradeš živé,

ničíš mrtvé - ty prchavý okamžiku.

Zničené zdi starého kostela.

Ztracená krása.

Promrhané mládí - čas zničil,

čas ničí naše těla.

Ani kameny, ani skály neuniknou

prchavé chvíli jednoho života,

jednoho mrtvého - tlejícího těla.

Živote, ležící v zemi, živote zmařený.

Ty jež jsi ničil a žil jsi v nevědomí,

živ jsi byl nevědomostí.

Ty mrtvý čase, tys zabil mrtvého.

Hladový vlku, neblahý osude,

němý vrahu!

Spravedlnosti v nespravedlivých chvílích.

Ničiteli.

Konci konce!

Mrtvá nevěsta, tančí po loukách

hřbitovní zahrady.

Havrane, pějící na studených zdech

bezcitného kamení.

Chladná zimo, milenko samotné smrti.

Ach má drahá přítelkyně – anděli

s černými křídly, anděli s kosou,

tanči - tanči s časem, tanči s osudem,

tanči s tou mrtvou dívkou,

tanči s havrany.

Ach Smrti, tanči se všemi!