Autor: Dominik Vlášek

OPILCOVO FILOSOFOVÁNÍ

V mojí duši přebývá celý zástup krás, které se ukážou jen tehdy, pokud chceš.

Třepotání shnilých křídel, 

láska každému jen na příděl, 

cožpak jsi to nevěděl?

Mihotání dávných činů ztřeštěných, 

čekajících až vše zakryje hedvábně bílý sníh.

Milování druhého pohlaví, 

to duši pohladí, sny však rychle popraví.

Zahalení víry budoucí, 

předchází mu v hlavě bušící 

nejistý pocit stále kypřící.

Sblížení dvou sil zkroucených, 

na sobě nezávislých,

smysl svůj doplňujících.

Prozření té krásy veliké, 

v ní tajemství je ukryté, 

na Tvém srdci vyryté.

Potlačení smutných pravd, 

to není rozumné, 

vyvstává mnoho Tvých vad, je to tak.

Zkažení přirozenosti lidské, nechápu proč?

Je to tak nelidské!

Pomatení smyslů chtivých, citlivých, 

jejich zranění je jisté, 

přesměrování nezvratné,

smysly jsou zmatené.

Vyjmutí jádra safíru

 obohatí duši Tobě na míru, 

upevní tu správnou víru, víru v lepší zítřek, 

dobrotu, nač lakotu, ale mocný člověk se lek.

Potřeboval by lék.

Ukojení tužeb, zbavení všech sužeb 

pouhým jednáním, ne tlacháním.

Stačí následovat hlas přirozenosti 

a náhle spatříš, že máš lásky dosti.

Vše je jedno, celek, 

vše je propojeno, 

k vzájemnosti odsouzeno, jednota, 

krásou vedeno. 

Je to jedno, tělo, duše, 

i když to zní trochu suše.

Milování navzdory je lepší, krásnější, bolestivější, upřímnější.

Milování pro jedno či druhé 

věz, že z toho nakonec nic nebude,

 časem omrzí, zevšední, kouzla čistoty pozbude. 

TŘETÍ DEN BEZE SPÁNKU

Vypuštění hříchu chtivého, 

to je tak když děláš něco poctivého, pravdivého.

Myšlení pravé, nezastřené, 

to je tak, když máš myšlenky vykopané.

Klepající ruka třesouc se únavou, 

toť slast, krása, čistota nebeská.

Rozjetí vlaku do dáli, křičící dav, 

tak se snaž a trochu mě pobav.

Klára, Bára, Sára, krásná jména, 

v pátek stejně budu jak kára.

Vypouštění myšlenek prostě suchých, nehezkých, 

bleskové roztěkání očí nesmělých, né průhledných, 

ale hloubku duše ukrývajících.

Zatažení rolet Tvého života, 

no ten se poved, 

vždyť nejsi žádná lakota, jen dobrota.

Procitnutí šibalských myšlenek, 

kdo by to byl řek, 

sám neznám odpověď, 

není to přece žádná zpověď.

Mámení mých smyslů, 

oči Tvé s úsměvem je svádí, 

představivost dovádí, alter ego závidí.

Vytržení ze sledu dění, závidění, nevědění, tak to není.

Nevědění hloubku skrývá, dokud nejsme všichni vyděděni, 

snad i pravdou vyděšeni.

Zabolení nitra Tvého 

Není to nic překvapivého, 

ilusím si dala sbohem

 a teď hledáš pravdu, honem, honem.

Není pravda, že pravda bolí? 

Samo sebou, ale bez ní 

nedošla bys pochopení, 

svého srdce uzdravení, 

s pravdou časem posílení.

Nesmíš podléhat bolesti, 

pak křičíš, jak to bolí, láme Ti kosti.

Nech ji dýchat, v sobě proudit, ona sama se musí proměnit.

V další zkušenost, kterou nesmíš hodnotit, 

jen ji využij a minulost pokus se zahodit. 

Ne však zapomenout, 

jen ladně do ní občas vplout.

PRAVIDLA LÁSKY

Velké lásky chtění, 

hlavně žádné přehánění, 

nejprve musí dojít ve Vašem nitru k jejímu objevení. 

Poté se naučte lásku dávat

 a teprve pak ji můžete dostávat, 

krásu lásky si všude předávat. 

Potom se Vám taky možná stane, 

že budete muset občas s brekem nadávat, 

jak tohle někdo může nechápat.

 Měl by radši v posteli přeludů zas chrápat.