Autorka: Anička Landsmannová

NAIVKA

Byl večer května prvního

a já jsem štěstím brečela.

Myslela jsem jen na „svýho“

a nic víc už jsem nechtěla.

Pohledy, dotyk, polibek.

Co víc si holka může přát?

Vše se smí, neznám námitek -

- jen pod rozkvetlou třesní stát!

Všechno může „milovaný?“

Vždyť nikdo nikdy nesměl nic!

Dilema je zažehnaný

když vycházím mu zase vstříc.

Moje vnitřní JÁ se perou

o tělo (možná) dospělé.

Hádám se sama se sebou,

zda s ním hned jít do postele.

Tipněte si, kdo vyhrává,

když se „on“ ke mně nakloní.

„Ne“ JÁ mi potom nadává...

jenže je pozdě, vážení!

Je zrovna ledna pátýho

a já nevím, kam skočit mám.

Říkaj´ mi leccos divnýho,

já však radostí brečívám.

Od první chvíle, Anežko,

co jsem Tě v sobě zjistila,

nikdy mi nejsi za těžko.

Jsem ráda, že jsem zhřešila.

Víš, že jsme pozor nedali.

Přesto tě oba milujem.

Já tu, „tatínek“ zpovzdálí,

Ti velké zítřky slibujem!

ORFEUS A EURIDIKA

Láska je krásný cit,

před ní se neutíká,

jednou jsi Orfeus,

podruhé Euridika.

Krásný a strašný cit

těžko říct, který více.

Když se dva milují

pak jasně planou svíce

naděje, radosti,

a jejich pochopení

je jejich hrdostí

a nad něj v světě není.

Jednou jsi Orfeus

a nesmíš hledět zpátky

jediné, co smíš,

je čítat mezi řádky

odmlk a pohledů,

které však nesmíš znáti

dívej se z nadhledu,

nebo se milá ztratí!

Pak Euridikou jsi

bez něj duše ztracená

trneš, zda vydrží,

či bude láska zmařená.

Vydrží? - Nevydrží?

Nesmíš ni naznačit,

jak záleží ti na něm,

nesmí se otočit!

Věříš, že dokáže to,

musí to dokázati přec!

Vždyť nebýt v světě jeho,

nemá už smysl žádná věc!

Ty Euridikou jsi,

podruhé Orfeem zas,

a možnost bytí spolu

prověří jedině čas…

PRŠÍ

Kapky deště padají 

     na okenní parapet

slova tiše šeptají

     jež nechci slyšet.

Když zavřeš oči, 

     problém tě nevidí, 

          říkali lidi,

               snad ani nechtěli lhát.

          Máš mě rád?

A kapky padají, 

     prosím je o milost:

Mlčte už! 

     Však já vím

          že se zase spálím.

     Ne, ještě nemám dost.

Bratříček pláče, 

     bouřky se bojí.

Pojď ke mně, malý. 

     Vyrosteš,

          čas ten strach zhojí.

               Přijdou jiné věci,

                    kterých se budeš bát.

Pojď ke mně, malý,

     aspoň ty mě měj rád.

Pojď ke mně na chvíli,

     jenom si sedni,

          potom si budem hrát. 

Seď tu, a měj mě rád.

Tolik jsi vyrostl. 

     Budeš mě bránit?

Z veliké sestřičky 

     bude zas malá.

          Konečně! 

               Jak ráda 

                    by se jí zas stala!

Pojď na klín, malý,

     dokud mě posloucháš. 

          Hodný kluk,

               sedíš, a kapky počítáš.

     Když budeš u mě 

          nebudou šumět 

               výčitku.

Kapky deště padají 

     na okenní parapet

rady mi šeptají

     co nikam nevedou.

Až zmokne celý svět

     budu jim rozumět?