Autorka: Klára Kurillová

V sadu,
tam, kde růže kvetou,
v sadu,
v němž muži ženám hlavy pletou,
ranilas mě,
však ne trnem šípkovým.
Ranilas šípem lásky, to už vím,
neb tehdy bylo brzy,
že z ran na těle teče krev
a z ran na srdci slzy.

Prosím Vás o malou chvíli, krásná paní,
snad s pokorou přijmete toto mé psaní.
Chci Vám sdělit, již nejsem schopen lhaní,
srdce Vaše vládne mému milování.
Vím, že luzné ženy rády muže raní,
však já, doufám, nejsem k popukání,
když vyznávám se ze svého zbožňování
k Vám.
Jarní slunce zapříčiní sněhu tání,
snad stejně i to vaše srdce roztaje
a splní mému sobecké přání,
totiž, že stanete se, drahá, mou paní.

Na svět se snáší ohavná šeď hříchů
pomalu, jak vločky v zimním tichu.
Vločky, ta krása, pro kterou by se dalo zabíjet
a zabíjení, jeden z šedých hříchů, jenž špiní svět.
Avšak já, sobec, nechal bych ztmavnout i svůj rodný kraj,
jen abych zakusil rtů, vláčných jak v předvečer nebe, taj.
Po smrti, ať si mne stihne krutý trest, ať si mě vezme sám Ďas,
když ve světě živým budu smět slýchat ten něžný tvůj hlas.