Autorka: Zuzana Skácelová

PODOBNOSTI

Domků skrovně, v oknech svíčky,
zavítejme do vesničky.

V ruce s pivem, s dýmkou v puse
pan hostinský usmívá se.

V šenku vládne veselí,
minuty líně míjejí.

Šustí karty, hovory,
zvoní sklenky, příbory.

Ten vypráví, ten hoduje,
jiný píseň pobrukuje.

Jenom v koutě vpravo vzadu
hladíc kotě sedí muž, smutně podpírá si bradu.

Načpak myslí, kam to hledí?
Pleť má šedou, líce bledy.

Pohled pevný, drsné dlaně,
vyzáblé prsty rozedrané.

Kotě si přede, zavírá víčka,
měkounká srst zas prsty hýčká.

Je tak sám, však jistě milý,
proč jen si vesničtí muže znelíbili?

Ráno co ráno batoh balí,
volají ho přece skály.

Vysoké stěny, pot a rozhledy,
ty muži dají úsměv, rozladí sousedy.

Lezecké boty- kroutí hlavou mistr švec,
na vesnici nemá lehký život- horolezec.

Padají esa, bouch do stolu džbán,
přece tu ještě jeden člověk sedí sám.

Tváře propadlé, kůže bělavá,
radost očí mírných koutky pohrává.

Štíhlé prsty plné síly
klepou si do desky melodii.

Všem lidem maličké vísky
tento samotář nesmírně blízký.

Neděle co neděle
schází se vesnice v kostele.

Naslouchá preludiím se zavřenýma očima,
matka akustika tóny- své děti- s láskou objímá.

Takové výšiny čtyřčárkové oktávy,
přec závratě se muži nedostaví.

Znalecky švec kývá hlavou vida mistra nohu pravou.
Nové boty, vy sedící výletníku, přál byste si, náš milý pane varhaníku?

BRETANĚC

Moře ustoupilo z pláží,
písek nastavuje obloze zrcadlo, služebník pokorný,
paprsky odlesky z výše háží.

Přišel k břehu snědý muž,
u nosu dvě studny,
vně jich brázdy a v nich tuž.

Dál od studní jinovatka,
co už zažil, mlčení vypoví.
Pod suchými rty bradka
dávno již bez barvy.

Přišel k břehu snědý muž,
a pruhy rukávů- než opustil souš-
se v jeden spojily, zul střevíce,
potěžkal prázdný kyblík- na ústřice.

I stará záda se ochotně shýbnou
pro bezbrannou kořist nehybnou.
Rackové křičí, moře je tiší,
přes všechno úsilí z toho marná snaha čiší.

U nás jen jednou, na Velký pátek,
pokladů slavíme svátek.
Bretaň svůj odkrývá k večeru i zrána.
Střízlivosti učí, by lidé prošli zpátky, než zavře se jim brána.

SKOTŠTÍ DUDÁCI

Kilt postavit z kostek cele
vyžaduje léta píle.

Svátečně odění hudebníci
vychází k večeru do ulicí.

Not či osnov jen zřídka znají,
klíčem, co si vítr s vánkem šeptají.

Pod paží měchu jako kováři,
naduté tváře, řekl bys- sklenáři.

Z těch všech se večer po práci
v ulicích stávají dudáci.

Horami se nese, až po břehy, kde moře pění,
pro vojáky i ducha národa povzbuzení.

A když zpěv dud ještě doznívá,
dudáci už v hovoru sedí u piva.