Autor: Jindřich Rosendorf

Určitě jste se s tím setkali – panický strach z něčeho, neboli fobie. Fobií může být celá řada, podle MUDr. Cimického šplhá prý jejich počet až k několika stům. Zatvrzelé staré mládence lze například podezírat z gamofobie, tedy strachu z manželství, ty, kdo nepěstují milostné pletky s opačným pohlavím ani za svobodna dokonce z gynefobie – strachu z žen. Američané jsou stresováni agrafobií, strachem ze sexuálního obtěžování, pobyt na rozhlednách nelze doporučit jedincům trpícím akrofobií, tedy obavou z výšek. No a lehčí diva, mající špatnou zkušenost s větším počtem klientů ze země galského kohouta, se může potýkat s dekafrankofobií – strachem z deseti Francouzů. Celou společnost pochopitelně zatěžuje xenofobie, tedy obava z cizinců. Asi nejznámější (a také nejčastější) je klaustrofobie, čili strach ze stísněných prostor (nikoli strach z bývalého prezidenta ani Santa Clause). Z oblasti lidových tradic pak pochází strach z pátku třináctého – paraskavedekatriafobie.

Ač to možná nevypadá, jsem mírumilovný tvor a zatím jsem u sebe žádnou fobii neobjevil. Pro slabůstky spolužáků, spolužaček a dalších spoluobčanů mám ale pochopení. Chápu, že křehká dívka, objevivší na svém zápraží krajtu tygrovanou, neřve radostí. Pokud si ovšem na místě hada nepředstaví stejně vzorovanou apartní kabelku značky Luis Vuiton. Vždy mě ale překvapí ženské pištění při zahlédnutí myšky (musofobie) či jiného bezbranného zvířátka, které má, alespoň myslím, mnohem větší hrůzu z nás – lidí.

K pavoukům jsem míval vztah poměrně neutrální. Bral jsem je coby součást přírody a podle toho se k nim choval. Pravda, nesdílel jsem nadšení kamarádky Romanky, která se po každém větším pavoukovi vrhala, aby jej mohla pošimrat na bříšku. „Vždyť je jak plyšáček,“ komentovala vždy tuto vskutku zvláštní zálibu. Na druhou stranu jsem litoval našeho rodinného známého, jehož manželka, jakmile spatřila pavouka, dostávala hysterický záchvat. Musím ovšem poznamenat, že jeho uvítání osminohé potvůrky přátelských šišláním: „Honzíku, ty si pišel, ty si pišel“ – nebylo zcela standardní.

Moji neutralitu ve vztahu k pavoukům pravidelně narušovala moje matka. Jakmile se totiž chudák zmatený pavouk zcela neočekávaně objevil v ložnici, vyklízela pole se slovy „Buď já, nebo on!“ a dožadovala se výměny pokoje se mnou. Většinou jsem své království uhájil, protože podle jejích slov v takovém binci nebude ani minutu. Ještěže tak. Zajímavé bylo sledovat její postřeh. I když jsem si byl jist, že pavouka nemůže vidět, neboť je za rohem, už se hnala s krabicí a dožadovala se likvidace. Podotknu, že i jí bylo vždy proti srsti něco či někoho zabíjet. Proto se s otcem dohodli na jednotném postupu: ona přinese nádobku, on to pavoukovi nějak vysvětlí, do nádobky jej lapí a odnese na vhodnější místo. Máme s otcem totiž v živé paměti jeden dovolenkový pobyt, kdy matka spatříc pavouka za skříní, tak vykřikla, že dotyčný spadl na zem a ještě druhý den počítal popletené nohy.

Na chatě u lesa je pavouků někdy více, je to přece jen v přírodě. Proto mě nijak nepřekvapilo, že jsem hned po probuzení zahlédl matku s krabicí v ruce. V tu ránu jsem věděl, kolik uhodilo a jal se chytat pavouka. Otec si chtěl ještě polenošit, konečně byla neděle. Ale ani mně se nechtělo s pavoukem běžet ven. Vidina vyhřáté postele byla silnější. Překvapeného pavouka jsem tedy vlákal do krabice a vyhodil z okna. V tu chvíli se probral otec a s obavou o pavoukův osud běžel k oknu, aby zkontroloval, že pavouk let přežil. Všichni tři jsme se tísnili u okna a čekali, zda pavouk opustí krabici. Chvíli se opravdu nic nedělo. Buď opatrně vyčkával, nebo spadl na hlavu a musel se vzpamatovat. „Hele, už vylez, blbec,“ povídá otec ulehčeně, bohužel zrovna v okamžiku, kdy soused z vedlejší chaty otevřel dveře a vyšel na verandu. Jeho pohled do smrti nezapomenu. Vzhledem k nepatrné vzdálenosti obou chat a síle mužného barytonu mého otce by bylo naivní se domnívat, že soused nic neslyšel. Matka dostala záchvat – tentokrát smíchu.

Komunikace se sousedem probíhá té doby maximálně na úrovni Dobrý den – Na shledanou. Ale jeden pozitivní moment to přece jen celé mělo. Matka začala pavouky naprosto ignorovat. Dokonce nás nabádá: Pšt, neříkej, že je tu pavouk, ať to neslyší babi, ta by jej majzla koštětem. Inu – léčba pavoukem.