Autor: Martin Klecán

Klony, klony, klony. Tohohle kluka už jsem dneska viděl pětkrát. Samozřejmě, že neviděl, ale viděl jsem klon jeho klonu a několik nepovedených kopií. A tamhleta holka... před pěti minutami jsem ji viděl jít úplně opačným směrem. Buď to není ona nebo se stihla převléct a vrátit a sleduje mne. Nebo pochází z dvojčat. Ne, tamhle je další, takže z trojčat.
Dokolečka vídám ty samé lidi. Neoriginální loutky. Jako kdyby pokaždé, když se někdo podívá do zrcadla, jeho obraz ožil, prolezl sklem a začal žít vlastní život.
Cestou na zastávku, ze který jezdím do školy, procházím kolem ohromný reklamy na jakousi módu. Je na ní muž tak v mým věku, s upraveným strništěm a pečlivě ostříhaný, oblečený v přesně padnoucím saku. Prostě někdo, komu se (údajně) všichni muži chtějí podobat a koho všechny ženy chtějí do postele. Cítil jsem obrovské zadostiučinění, když jsem si všiml, že tomu švihákovi někdo na klopu napsal "Smrdím". Největší zločin proti lidskosti, co dneska můžete spáchat, je nebýt krásný. A ten, který napsal to jedno slovo, je druhý střelec z Dallasu, je Marcus Junius Brutus, je Gavrilo Princip... je to atentátník a já ho za to miluju. Protože všichni okolo mě jsou krásní, tak krásní, že mi to vypálilo zrak a já nepoznám rozdíl mezi jednotlivými lidmi a pořád vidím jenom klony, klony, klony.