Autor: Adam Závodský

Žila, byla jedna holčička, která se jmenovala Karkulka. A protože chodila celá v červeném, nikdo jí neřekl jinak než Červená Karkulka. Jednoho dne jí maminka povídá: „Karkulko, babička má dneska svátek, a tak jí půjdeš poblahopřát. Tu máš víno a koláč a vydej se na cestu. Ale pozor! V lese číhá vlk, tak se raději drž pěšiny.“ Karkulka slíbila, že se vlku vyhne a z pěšiny nesejde.

U kraje lesa potkala Karkulka hraničáře, který cestu hlídal. „Kampak, Karkulko?“ zeptal se jí, když k němu došla. „K babičce, má totiž dneska svátek,“ odpověděla Karkulka.
„A mohla bys mi říci, co jí neseš v tom košíku?“
„Koláč a víno,“ řekla Karkulka.
Pohraničník vytáhl z brašny příslušný formulář a do kolonky přepuštěné komodity zapsal: KOLÁČ A VÍNO. „A můžu se podívat, co je to za víno?“ naléhal dál. Karkulka mu ukázala lahev.
„Ale to mě mrzí!“ protáhnul hraničář a zatvářil se zkroušeně. To víno máš špatně označené. Chybí místo původu i obsah alkoholu. S tímhle tě přes hranice pustit nemůžu.“

Karkulka se tedy poslušně otočila a pospíchala domů. Maminka naštěstí odkudsi vytáhla láhev šnapsu, který kdysi dostala darem a poslala Karkulku k babičce znovu.

„Kampak, Karkulko?“ zdravil jí hraničář už zdáli.
„K babičce, má totiž dneska svátek,“ řekla zase Karkulka.
„A mohla bys mi říci, co jí neseš v tom košíku?“
„Koláč a šnaps.“
Pohraničník vytál z brašny zase nový formulář a do kolonky přepuštěné komodity zapsal: KOLÁČ A ŠNAPS. „A můžu se podívat, co je to za šnaps?“ Karkulka mu tedy láhev podala.
„Ale to mě mrzí!“ zvolal hraničář a zatvářil se ještě zkroušeněji než před tím. „Tahle šarže ještě na kolkách používá staré značení, jenže já už smím pouštět pouze kolky s novým značením. Budu ti ji muset zabavit, doufám že to chápeš.“

Karkulka řekla, že to chápe a pospíchala zpátky domů za maminkou. Protože už bylo pozdě a samoobsluha měla zavřeno, nezbývalo mamince než vytáhnout zpod kredence velikou dvoulitrovou lahev stoleté whiskey, kterou si schovávala pro zvláštní příležitosti.

„Copak mi neseš tentokrát?“ halekal hraničář, jen co jí spatřil.
„Koláč a stoletou whiskey,“ přiznala Karkulka a láhev mu ukázala. Úředník jí chvíli pečlivě zkoumal, načež se zatvářil obzvláště zkroušeně.
„Je všechno v pořádku?“ otázala se Karkulka.
„Ano, ano. Akorát podle zákona je maximální povolené množství alkoholu při přechodu hranic 0,75 l na osobu. Ale to se dá vyřešit.“

A tak, zatímco Karkulka zalévala tamější vegetaci jeden a čtvrt litrem vzácné stoleté whiskey, dobrý hraničář pečlivě vyplňoval příslušné formuláře, prohlášení a registry, až bylo konečně vše jak má být.

„To by tedy bylo,“ řekl konečně a natáhl se pro razítko. „Povolení k transportu jednoho koláče a 0.75 l irské whiskey. Jenom poslední věc; můžu se ještě v rychlosti podívat na ten koláč?“ Karkulka mu neochotně podala zabalené pečivo. „Ale to mě mrzí!“ hlesl hraničář a už ani neměl sílu zatvářit se zkroušeně. „Podle nové vyhlášky na ochranu spotřebitele musí každý produkt s chráněným značením koláč obsahovat minimálně 23% tvarohu, nebo stejné množství sladké náplně s podílem ovoce přesahujícím 34%. To, co máš v košíčku Karkulko, to není koláč, nýbrž ostatní podobné sladké pečivo na které se ovšem tvoje povolení nevztahuje. Ty máš povolení na koláč.

Karkulka mu zdvořile poděkovala za čas, který jí věnoval, vytáhla z košíčku zcela nepovolenou brokovnici a rozstřílela mu lebku na milion malinkatých kousíčků.