Autor: Štěpán Machovský

Sedím ve svém křesle na verandě, mým strništěm se prohání podzimní vítr a já jako správný chlap přemýšlím nad sklenkou whisky. Co ze mě vlastně dělá chlapa? Je to mé pečlivě upravené strniště? Tím to nebude, spíš to bude ta vojna. Tam mi ukázali cestu chlapa, tam jsem po večerech přestal brečet do polštáře, protože na veřejnosti jsem nemohl. Zocelil jsem se.

Sedím ve svém křesle na verandě, mou hlavou mi proudí smutné myšlenky a já jako správný chlap mám stále stejný výraz v obličeji. Necítím vlastní smutek. Je to tím, že na pohřbu své babičky jsem si připadal slabý, když jsem se rozbrečel? Nebo snad že jsem dříve nedokázal opravit poličku, a tak jsem strávil celý víkend tím, že jsem se to učil? Jsem proto správný chlap, když dokážu opravit skoro vše? Nebo snad, protože správný chlap musí rozumět technice?

Sedím ve svém křesle na verandě, v ruce držím skleničku od whisky, ve které se bojí dva malé kousky ledu a jako správný chlap si ještě kousek přiliju. Vždyť led tam ještě je, noc je mladá a manželka si právě rozhazuje mnou vydělané peníze v obchodech. Jsem snad chlap právě proto, že dokážu vydělat tolik, abych se nemusel strachovat o to, jak se budu mít zítra? Nebo že mám tři auta, velký barák a bazén tak hluboký, že tam ani nestačím? Nebo snad proto, že umím složit jakýkoliv kus nábytku v domě, i když složit kompliment vlastní manželce je pro mne gordickým uzlem?

Sedím ve svém křesle na verandě, už se venku zatáhlo, začaly padat kroupy a já jako správný chlap sedím a s ustrnulým výrazem sleduju tu spoušť venku. Když má správný chlap umět všechno spravit, proč jsou zaměstnání, ve kterých se nic nespravuje? Proč nemusí umět správný chlap vařit? Má snad od toho manželku? A když se má správný chlap umět ovládat, a to hlavně vlastní emoce, má správná žena umět totéž, nebo má být naopak přecitlivělá? A když už je přecitlivělá, proč se vlastně ještě divím, že správní chlapi byli vždy považováni za ty výš postavené, a proto musí řídit domácnost?

Sedím ve svém křesle na verandě, venku začalo hřmít a blesky křižují noční oblohu. Vstávám ze svého křesla a vysmívám se přírodě. Tady na mě nemůže, protože já jsem pánem svého domu. Já jsem tady ten, kdo to tady vede. Tváří v tvář hněvu matky přírody se usmívám. Jsem snad správný chlap, protože se snažím zkrotit přírodu? Jsem snad více, než bůh? Jen pojď, přírodo, ukaž co v tobě je. Zvedl se vítr a rozcuchává mé vlasy. Vítr je tak silný, že mě vráží zpět do křesla. Do mé krásné jabloně uhodí blesk a ta padá na můj dům. Už padají střešní tašky na mé nové Lamborghini a kroupy vlétávají do obýváku. Blesk uhodí i těsně přede mne a vypálí do anglického trávníčku obrovskou díru. Už chápu.

Sedím ve svém křesle na verandě, mým strništěm se kutálí slzy a já jako správný člověk cítím.