Autorka: Lucie Brablcová

Celý život se potýkám s nejrůznějšími závislostmi. Říkám jim vlastnosti, což je asi vlastně úplná blbost, ale dejme tomu. Taky si často sama před sebou jako blbec připadám, tím, co dělám čeho se dopouštím sama na sobě, hlavně na svých nejbližších. To mě pak mrzí ještě dvakrát tak víc, když zklamu moje nejbližší. Tak třeba začnu u toho nejbližšího – mojí mámy.
Mojí základní vlastností je kouření cigarety. Přirovnávám cigaretu, jako ke své nejlepší kamarádce, která je vždy po mém boku, tedy v tomto případě mezi mými prsty, v mé ruce.
Když je u mě, jsem si jistá ve všem, co mě potká. Jsem klidná, vyrovnaná, vím, že tam je, nedýchám ji častěji než vzduch?
Pomyslím si, když mi můj přítel vrazí do dlaně krabičku se slovy: „ Víš co, nos je u sebe ty, ty stejně kouříš víc.“ Je to pravda, copak je to normální? Celý den běhám po ulicích a stihnu během cesty výskoku ze „šaliny“, nebo do ní, před obchodem nebo cestou zpátky z obchodu,
prostě za celý den, stáhnu bez mála 40 cigaret. Celých 40 cigaret! Podlá, ale jako nejlepší kamarádka, přesto zároveň skvělá „parťačka“. To vše je pro mě cigareta!
Vzpomínám si, že mi voněla od dětství z pižma „mýho“ táty. Voněl parfémem a tabákem. Milovala jsem tu jeho vůni. Nadevše.
Takže snad vůně dětství? Nikdy jsem jako malá nevěřila, že základem je právě cigareta,
pak přijde plynule alkohol, marihuana a nakonec vyměním svoji starou dobrou cigaretu a tou nejlepší kamarádkou se stane injekční stříkačka.
Zajímavé, že? Ani nechápu, jak se to může tak rychle změnit, zvrhnou, posrat.

„Toho,čeho se nás dopustili druzí, s tím, už se nějak vyrovnáte,
horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“

Nejhorší kdo mi co, kdo v životě udělal?
O dvacet pět let starší muž mi poprvé „píchl“ do žíly, do mé pravé ruky, kterou hraji 10 let na klavír. Od první třídy. Nakonec mě „píchl“ i do té levé, tou samozřejmě hraji na klavír taky.
Pak s tím chlapem stojím u „městskýho“ soudu a on se mi dívá do očí a říká před soudkyní
a mojí mámou, uplakanou ve veřejném publiku „Máš pocit, že jsem Ti někdy ublížil?“
Koukal na mě tak, že jsem mu věřila, že vůbec neví co mi provedl.
„Feťácký“, rudý, vymazaný oči : „ Mrzutý“….
Nejdřív, když jsem ho znala pár dní a povídali jsem si o rodině, o práci, říkal mi,
že má stejně starou dceru, jako jsem já. Taky říkal, že jezdí do práce po celém světě.
Ten mi přece nemůže ublížit. Jsem stejně stará jako jeho dcera! Teď se mi vybavila věta od mé babičky. „ To se chceš do konce života tahat po ulicích a pak hrabat někde v popelnicích?“
Měla pravdu, i když jsem se té větě nejdřív posmívala. Já hrabat v popelnicích? A fakt jo. Našla jsem v ní tenkrát zlatý hodinky, jen tak náhodně na sídlišti sjetá, jak dobytek.
Nikdo z mé rodiny mi tenkrát nevěřil, že jsem je fakt našla a neukradla.
O pár dní později jsem našla v jiné popelnici stříbrný prstýnek,
ten mám doteď na prsteníčku mé pravé ruky.
Hodně mých známých feťáků se hledáním v popelnicích živý, aby nemuseli krást.
Nachází nejrůznější předměty, někdy i cennější, které pak prodávají po vetešnictvích.
Vrátím se zpátky k aplikaci drog. „ Takový hnus, bych nikdy nikomu neudělala.“
Tvrdila jsem ublíženě a ejhle. Na štědrý den, jsem nastřelila poprvé kluka, co to nikdy neměl.
Bolest, co ve mně byla z tohohle hrozného zážitku se ze mě dostala tak, že jsem to udělala někomu jinému. Další nevinné duši. Nakonec jsem mu vykradla celej byt a na ten „štědrej“ večer mu utekla.
Už nevím, co s ním dneska je. Jak dopadl.
Teď sedím na posteli, kriminální matrace, jsou tvrdý i ty polštáře. Zvykla jsem si.
Holky jsou dobrý, je s „nima“ sranda. Teď se zase hádají, kvůli kouření na pokoji.
Hádky jsou tu jen kvůli tabáku. Jinak kdyby byly sociálky a ceny v kantýně, jak před pěti
lety, každá si tady koupila malý „kafe“ standart, „malé „Viceroy“ a ještě cukr i papíry na ubalení, těch pár cigaret.

„Miluju“ jednoho vařiče /láska prochází žaludkem/, má žloutenku, jako já, má 4 děti,
ženu prý hloupou, ale krásnou. Ženský prý na něj letí, jen jediný co mu chybí je jediná volná žíla, kam by si střelil dávku. Tři hodiny mu společně hledáme volnou žílu na hlavě.
Má „stáhlý“ čelo, jako „apač.“ Vypadá „srandovně.“ Mám ho ráda.
Vždycky mě okradl, místo perníku mi podal jednou mouku, ale stejně je to se všech těch feťáku nejlepší chlap. Vaří perník na žehličce, je „chytrej.“ Žehlička udržuje stálou teplotu 180°C, proto nikdy „zkumavka“ skleněný pekáč obyčejně používaný mojí mámou, když dělá Chilli con carne, nikdy nepraskne.
Teď jím čínskou polívku z erárního kelímku, který mi podala do ruky krásná černá holka. Specialita vězení. Zaliješ nudle, jen tak, aby nasákly, hodíš tam tavený sýr“ Apetito“
a máš „Quatro for Maggi.“ Nejlepší jídlo. Zajídám to chlebem, stejně, jako mámino Chilli con carne. Jediný, co tomu ale chybí je moje máma, co sedí za stolem naproti mně a čeká na pochvalu,
jak se jí to povedlo a spokojeně se přitom láduje a pěkně se usmívá.
Mám na sobě růžovou košilku s žirafou a s nápisem „Long Trip“. „Dlouhej výlet.“ V překladu. Tu košilku mi dala „Máňa“ Lavičková, co umírá na rakovinu konečníku ve 49ti letech a je tady na lágru po 39té. „Prej.“ Ta „Máňa,“ co mi rozprodala „celej“ balík, když mi ho moje mamka z posledních peněz koupila a poslala mi ho expresem. Jenže na její jméno. To je tady zakázaný, ale „Máni“ kdo poslat balík neměl. Jen moje andělská máma.