Autorka: Sofie Epstein

Svaly se jí každým pohybem napínaly víc a víc. Cítila přicházející nervozitu. Na tuhle chvíli čekala tak dlouho. Na čele jí rašil pot. Zrzavé vlasy měla pevně svázané do drdolu, v zelených očích jiskřičky napětí. Za chvíli to mělo přijít. Trojité salto vzad. Mohlo to ovlivnit celou Klářinu sportovní budoucnost. Ještě dva angličáky. Odrazila se. Drahé kameny jejího dresu se zaleskly. Jedna otočka. Dav zajásal. Druhá otočka. Viděla své přátele dychtivě tleskat. Třetí otočka. Něco bylo špatně. Na pravém chodidle chyběla bílá teniska. Při rotaci ji zahlédla na zemi. Rozhodilo ji to. Stále po ní koukala. Až moc dlouho. Její hlava se dostala pryč z osy.
Najednou se ozvala rána. Klára ležela na zemi. Slané kapičky potu z ní stékaly. Nohy rozvalené do všech stran. Rozehřáté svaly pomalu stydly. Dostavující se bezmoc jí připomínala krutou realitu, krutou prohru. Lesknoucí se pohár jí byl najednou tak daleko.
Stalo se to tak nečekaně, že dlouhou chvíli nikdo nic nedělal. Byla jasná favoritka. Měla se stát budoucí mistryní Evropy ve sportovním aerobiku. Během několika vteřin ležela její kariéra v troskách dnešního vystoupení.
Soupeřky se blaženě usmívaly, nadšeny z dívčina neštěstí. Z reproduktorů doznívaly poslední takty písně. Lidem okolo pomalu docházelo, co se právě stalo. Česká reprezentace byla pohřbena.
Kolem Kláry se shlukla skupinka lidí. Štíhlá plavá blondýna ji starostlivě hladila po zádech a chlácholivě šeptala jakási slova, jimž nebylo rozumět. Vysoký modrooký kluk se nervózně držel za zátylek a cosi si mumlal… asi se modlil. Sálem běžela dívčina trenérka s rozmazanou řasenkou od velkých slz a nekontrolovatelně vzlykala.
„To bude dobrý,“ říkali, ale ona věděla, že nebude. Další taková příležitost už nepřijde.
Moderátor, vykolejen z nečekané situace, začal nesmyslně vtipkovat v úmyslu zachránit situaci. Ta ale sama dostatečně vyvrcholila, když se zrzka pokusila vstát a místo ladného vyskočení zůstala bezmocně na zemi. Z jejích nohou, jakoby se staly skály. Nemohla jimi ani pohnout. Instinktivně si je začala masírovat v naději, že se něco zlepší a bolest odejde.
„Spolu to zvládneme,“ povzbudivě na Kláru mrkl onen modrooký chlapec a vzal ji do náruče. Konečně ji dostal z očí všech škodolibých přihlížejících. Jakmile se tak stalo, dívka propukla v hysterický pláč.
Někdy se nevyplatí mít tak velké očekávání, protože nikdy nevíte, co se může pokazit.