Autorka: Simona Karlová

(NÁ)MĚSÍČNÍCI

Na nebi visí srpek měsíce,
z večera čerstvý, plný sil,
ještě mu schází stádo tisíce
hvězd, mlh a romantických chvil.

Je tolik světla, že snad spatříš
i zbytek kruhu proti noci.
Máš pocit, že tam taky patříš?
Ne zlí, ne dobří. Noční chodci.

Jdou, nevíš kam a bojíš se jich.
Jdou, mají čas. Jdou tak nějak s ním.
Jdou a ta noc je zkrátka jejich.
Já hledím na měsíc a sním.

KORÁLKY

Navlékala korálky
Za další den bez války,
Za štěňátko na ulici,
Za ztracenou plachetnici.

Modrý, žlutý, zelený…
Nevlékala za změny,
Nápady a druhé šance,
Rozpačité první tance.

Do třetice navlékala
Za ty, co ten den potkala.
Jim pro štěstí, zdráví, lásku…
Na divokou sedmikrásku.

Víc neměla, jen ty tretky,
Co dostala od Markétky.
Snad abychom jí popřáli
Štěstí, než se rozkutálí.

CO ZBYLO

Povadlá růže na parapetu
bezhlesně vypráví prostou větu
o tom, co mohlo být,
co z toho zbylo.
Jak mohla potěšit
chlapcovu milou

nebo růst v parku a ve slunci kvést
ve změti chodníků, pěšin a cest,
pro lidi, od lidí,
ničí a všech...
A kdo ji uvidí,
zatají dech.