Autorka: Jana Kozlovská

TICHO A VLOČKY

První, druhá, třetí vločka.
Zavři na moment krásná očka.
Vnímej tu náladu okamžiku,
než navždy se ztratí v mžiku.
Tak jako impresionista
nebo talentovaný klavírista.

Vnímej to ticho na chvíli,
uvidíš, že jde slyšet na míli.
Je tou nejkrásnější melodií,
přitom nikoho neopíjí.
Ukryto v něm je mnoho vět,
stačí poslouchat a pozná je celý svět.

Nalep na okno poslední hvězdu,
Malého prince potkáš zas ve snu.
Hledej pod stromkem beránka,
společný okamžik, naše studánka.
Jsi pro mne jediná jak pro něj růže,
dal by jí všechno, co jenom může.

Neproleť životem jako ty vločky,
jinak ti do konce zbudou jen krůčky.
Vezmi si, prosím tě, tužku a papír,
ze žuly dokážeš vykouzlit safír.
Nesmíš zapomenout poslouchat ticho,
je tam vše ukryto, nádherné ticho.

(V)LÁSKY

Větrem rozcuchané vlasy
vonící solí,
vlnky, co daly práci
vlastně jen slunci.

Lehounce se dotýkají kůže,
líbezně proplétají.
Lstí omámí každého muže
lví hříva něžnosti.

Árie mrazící samotné varhany
a srdce v rytmu basové kytary.

Sametová hebkost okamžiku,
slepená uvnitř řas,
schoulená byla v křiku.
Spontánní nálada dere ji na povrch.

Knot života a existence
krátí se, hoří čím dál víc,
konečky hřívy válí se po podlaze,
království ve vlasech navždy kraluje

někde na rozcestí…

KONEC STÍNŮ

Dveře z průhledného plexiskla
na okraji světa,
co oddělují životy.
Nasáklý vínem od slané perly.

Stojím přímo na prahu mezi nimi
s orgány vyvřelými na povrch,
jen srdce a duše se tiše chvějí hluboko,
kde mají domov s milionem hvězd na obloze.

Jediný pohyb, který rozhodne,
a svíravý strach z toho gesta.
Vlastně neznamenající žádný rozdíl,
pouze stranu a úhel slunečních paprsků.

Budu kráčet dál po rovné linii vykvetlé z růží,
skořápka mezi oběma světy normálních forem a formálních norem.
Světla nad hlavou střídaná sluncem,
napořád bez stínů.