Autorka: Markéta Plešková
24. 3. 2019
nedaleko domu mých prarodičů kdysi visela cedule
která širokému okolí vzkazovala
že tahle zastávka tam bude stát napořád
roky míjí a zastávka
ztratila svoje en a pé
a střílí do vlastních řad
říkám si, že bude fajn, až z toho zmatku
zbude jenom řád
a z nereálného pojmu, ze kterého se stalo
neexistující slovo
se vyloupne reálná nutnost
ovšem pokud se bavíme o řádech
a máme jich v životě dost
ráda bych polemizovala o spolehlivosti
jízdních řádů – ve všech pádech
se skloňují nepřesně a se zpožděním
a se vším tím zpožděnkovým přením
je včasný příjezd důvodem k marnivosti
podobně se dívám i na neschválené zákony
na neověřitelnost mrakodrapů dat
výmyslem sice nezoráš záhony
ale taky to bude někde znát
kovová je konstrukce moderní doby
pod kterou už se těžko můžeš narovnat
zejména proto, že její spletitý lana
nerozlišíš od demagogie a žvástů
pravda je stejnou latinkou jako lež psaná
a přehlcenost je moderní verzí chlastu
přehlcenost je tuberkulózou třetího tisíciletí
všichni jsme dětmi digitálních pavučin
a dospělost přece není nic pro děti
23. 2. 2019
dneska bych si dala koupel z kapalného smutku
stáčeného ze spirálek slávy
než znova navléknu se do živůtku
svých zákonů a utopím se v hrnečku od kávy
už pár měsíců v lógru šlapu, marně
je v mém osobním zelí beznaděje
jestli vděčím za to svojí karmě
asi popletla jsem si lógr a orchideje
ať jdu kamkoliv, narážím na skleněné dveře
snad někdy vyrostu dost, aby se otevřely
nemožná jako zastavit kruhy na jezeře
je snaha mít dnešek trochu vřelý
realita je jako oblouk, co se blyští v dešti
není to duha, ale noční dálnice
smutním po jednoduchém světě Budapešti
když hledám suchozemské pramice
24. 4. 2019
skřípající dveře držíš si ucho
na levé straně tikot hodin
na tvém zápěstí není slyšet
hodinky se zastavily už před lety
tikot – tikot – ticho
úsměv mašle vánoční stromek
seschlá větev smeták a lopatka
prázdný adventní kalendář
na chodníku u popelnice
skřípající víko kontejneru zahodíš
všechna svá okénka nic to nebolí
zbavovat se minulosti černá čára
černá linka černá díra černá smrt
linka – čára – smrt
svět domov světlo na konci tunelu
žárovky schované ve stínu stíny pod očima
zářivky schované ve tmě problikující štěstí
třeba ho někdy chytíš třeba se někdy chytíš
skřípou brzdy držíš se zuby
nehty ti klapou na tyči do rytmu
abba ve vzduchu lhostejné tváře
pupeční šňůra imaginace a pak
tma – světlo – stanice