Autor: Michal Schejbal

NĚHA

přicházeje k tobě doufám ve vodopád emocí
klepu se, avšak nepleť si to s nemocí
omluv mne za doteky neslíbené, ale já nemohu si pomoci
občas nechávám žrát se tím ohněm horoucím

zda tvé kadeře topí se v nádheře
nebo tvá nádhera v kadeřích
netuším a stále stojím, jak udeřen
váhavě ve dveřích

hladíš mne opatrně
bych já lístkem květu růže zvadlé byl
jen my, zavřeni v energetické karanténě
kde nedodýcháš tíhu chvil

a v mžiku okamžiku jsme skryti
milujeme se hluboce v ze všech zvuků upletené síti
mizí nejistota nahá
každá nota tvých vzdechů je tak neskutečně drahá

pak nad ránem, kdy všechna čela dávno byla políbena
kdy studny naše plné vody odrážejí světla nebe
v sekundu kdy náhle najdeme si navzájem jména
kdy držíš mne a já držím tebe
každý na jinou stranu odjedeme
ač navzájem za srdce držíme se
počítáme kapky spadlé, kdy že se zase obejmeme
v jinou éru, v jiném světě, v hřejivém stínu tulíme se

VŽDYŤ VÍŠ

plížíš se pod listím a modlíš se ke svému kříži modře se skvoucímu
křišťál odráží se v obloze
hlína temná zchvacuje ho, odevzdává ohni horoucímu
na břiše, natahuješ ruce k němu v prosebné poloze

kroužím a brouzdám se kupičkami kolem tebe
občas bázlivě vykoukneš; hle i v očích mých uvidíš zablýsknout se kousek nebe
jsem v říji, nenech se najít lásko, tvá ouška nesnesou nápor mého ryku
a kdybys toužila přece jen se setkat, prosím tě, nos v náprsní kapse u sebe tu malou dýku...

každý schod z tvého úkrytu nejraději posel bych kobercem ód
na krásu tvou, na jemnost tvého vzlyku, který pod nehty mi zalézá vždy v mžiku
toužím najít tě v tom listoví, ukrást lodičku pro nás dva a pak bez povyku
odevzdat se navzájem lánům rezavých podzimních vod

tvé kadeře kloužou mi v dlaních tak hladce, jak kdyby slzy mrznout pod víčky by již mi měly
a tvůj dech tak křehký láme se mi pod chodidly, by větvením vloček sněhu byl a já nepozorně šlapal naň
za rozbřesku skrz paprsky někdy zaslechnu tvůj ladný sten z pod těch rudozlatých hor, proto zůstávám bdělý
zbytek dne a zbytek noci spřádám skrz sny šaty něhy a ostražitě čekám tě, svou laň

až se necháš vidět, já nezapláču, kapičky na zmar nepřijde již
přečkám všechny doby, bez pohnutí, v očích střežím pálivý kříž
nečekej hany, nečekej zloby, přísahám ti, že jen jediné ve mně uvidíš
budu zářit tím prohlášením, blankyt nebe v můj karmín se zbortí, budu zářit pouze dvěma slovy; vždyť víš

PROKLETÍ

černé okřídlené šepoty
kolem bělostných tvých uší křepčí
potom co střemhlav nalétají na krajkové lemování tvé

ten nejvíc drzý nepřestává bezostyšně řvát
nepochopitelností své podstaty nenechá tě spát
sekundu nepromarní, jen aby kapku jedinou tvé krve mohl by si dát

krev je voda
krev život dá
krev je coda

z hněvu hnětu kouli beztvarou
ve stínu vyčkávám komu vmetu ji v tvář neznalou
a tvou svatozář v podobě basketbalového koše se v hlavě snažím odsunout stranou

řetězy vymlacuješ se o stěny do syta
pak v nich mizíš bez náznaku návratu

líbáš mne z nich
ale musíš vyjít, nevidíš

na vršku věže skřípavě vyješ hrdostí se chvějíc
k ránu dobelháš se do sklepení, s jiskrnýma očima planoucíma od svítání
nemáš slitování a necháváš do sebe nemilosrdně bodat kyslíkovou dýkou

přikrýváš mou páru sametovou poklicí
čekáš vytrvale a z police na mne osminohá spadneš
jsem pod tvojí kůží několik centimetrů a vidím ze tvých oken sníh
všechny krby použiji, všechny síně posvátné a pak už kloužu chodbou strmou z hradu
na špičáky v říčním údolí, které čekají mne tak nevrle

nehraj na mne, vůbec to totiž není falešné a já se zajíkám
nic neříkám, zajídám se sám sebou a když jsem s tebou, nic nevnímám
přebírám tohle všechno
umírám z toho upíra pod mojí kůží který na tebe nestydatě čmárá tuší a ty nic netušíš
jsme oba hluší
plaší

nic tě nevystraší, a to mi stačí
je to kratší…
když kráčíme přímo k věci
pak zase obléci
si masky.