Autor: Alexandra Hamplová

JARO ZA OKNEM

Slunce svítí, je ten čas,

kdy usmívají se na nás,

sněženky a bledule,

vystrkují kebule.

Je tu jaro, ptáci letí!

„Kampak, kam?“ ptají se děti.

Letí domů, do svých hnízd,

letí domů z teplých míst.

Na sto honů tráva voní,

voní stejně jako loni,

konec mrazu roztál sníh,

pojď, teplo, do rukou mých!

Mláďata běhají kolem,

běhají kvetoucím polem,

radují se z života,

všude samá dobrota.

A co lidé na jaře?

Ti promění se v kolaře,

běžce, chodce, sportovce,

jdou ven zase po roce!

Jen já tu sedím doma sám,

kapesníček v ruce mám,

jsem alergig, je to tak,

o jaru můžu vám jen psát.

---

MŮJ PÁN LES

Když ucítím vůni lesa,

šišek, plodů, jehličí,

srdce mé radostí plesá,

tou radostí člověčí.

Když podzimní kapky deště,

rozvanou barevné listy,

pak srce mé směje se ještě,

dech je najednou čistý.

Když chladivé sněhu vločky,

honí se, tančí ve vzduchu,

předvádějí různé točky,

cítím to štěstí na duchu.

A v létě slunce ohřeje svět,

vylézají z děr mláďata,

kam se podívám, roste tu květ,

sníh je jen kaluž roztátá.

Když spatřím veverky ve větvích,

jejich honosné ohony,

mám chuť ztratit se v rukou tvých,

Lese, můj pane ohromný.

Když ochutnám všechny plody,

které máš na své paletě,

vím, že nikdy neskonám hlady,

ach, ty borůvky šťavnaté.

Nikde není tak krásně,

jako ve tvé náruči.

Tak pověz mi, pane, jasně,

dáš mi trochu jehličí?

---

SVĚT JE JEN VACHRLATÉ ŽELÉ

Když bílá holubice ztratí směr,

srdce zastaví se, všude bída,

vydá se do lidských děr.

Stará, popraskaná křída.

Není konce, není úniku,

z tohoto nedbalého podniku,

z toho světa a myšlenek,

co dráždí póry v těle,

už hoří, dost těch polínek!

A svět je jen vachrlaté želé.

Nic není jisté, ale nikdy nebylo,

To věda naučila nás víry,

Víry v něco, co náš strach přebilo,

V pravdu, fakta a míry.

A přitom nesejde na věci,

Jestli to tak je, není,

Jen většina rozhodne, přeci,

Jak historie se změní.

A když už nemůžeš, jsi daleko,

Na všecko jsi vždycky sám.

Tak jako když červené jablko,

Kutálí se od stromu do slám.

Nikdo nepřijde na pomoc,

Počty a počty jdou stranou,

Teď vzpomeň si na tu noc,

Kdy převládla lidskost

 A bílá holubice nad černou vránou.

Pak slzy ustanou.

I ten strach a hrůza jsou pryč.

V rukách držíš nový klíč.

Klíč naděje, bez obalu „Fyzika!“,

Ale jen čistá selská logika.

Klíč naděje, který má dech,

Nedusí se jejich fakty,

Tou vědou, co kryje ji mech,

Plevel lží,

Co jim zvedá záchranné plachty.

Jsou chytří a odhodlaní,

badatelé,

Ale nemyslí na podstatu.

Svět je stejně jen vachrlaté želé.

I s novými léky na prostatu.