Autor: Daniela Kňavová

ZTRÁCÍŠ SE VE SNĚNÍ

Skláníš se k zemi

a šeptáš tisícům tajů, tisícům hvězd,

ostře prolamuješ ledy

a vzhůru toužíš se vznést.

Skláníš se k obrazu dnešní doby

A pláčeš nad marností světa.

Tvé oči, dva pevné body,

které skrz neprostupnou clonu

koukají se do světla.

Rveš ze sebe svršky a lapáš po dechu,

S tichou závistí

nenajdeš útěchu

nenajdeš zátiší…

Utápíš své slzy v poušti osamění

hledáš se v absurdnostech,

však kdo by ti pomohl?

Nikdo tu není.

Ztrácíš se v dávných snech

snad pomůže sladká mdloba

snad pomůže zapomnění.

---

LŽIVÁ PRAVDA

Mám vám lhát nebo pravdu říct?

Nechci se smát, když ostatní brečí.

Zase ten hlas…

Opět šeptá:

„Nechoď do kostela – nikdy víc!“

„Oni budou se ptát nebo nadávat,

oni budou se s tebou chtít pohádat.“

Ten hlas – líbivý, hlasitý, něžný, silný,

a nezlomný jak údery kostelních zvonů.

Jako víra ve štěstí porcelánových slonů,

Nutí mě poslouchat proti mé vůli.

Stojím před kostelem

A z hůry zní chorál andělský.

Zpívá tisíce hlasů,

Možná se i trochu třesu.

Chci dovnitř – do kostela!

Má ruka kliku uchopila

a v tu samou chvíli

drží mou ruku, ruka jiná

podívám se komu patří

Záhy zjistím, že jsem asi slepě…

Zamilovaná.

---

SNIVÉ VYZNÁNÍ

Snila jsem a záhy zjistila,

že sen nikdy nebude

tahle krutá realita…

Stále jsem se nenaučila

Odpouštět sama sobě…

A vlastně jen díky tobě,

vím, že život

umí přinášet i radost.

Ty chvíle, na které nechceš zapomenout...

Pociťovat jak vzduch stále

plní tvé i mé plíce,

uzdravuje tělo i srdce –

bijící pro tebe.

TY jsi člověk, kterému vděčím za to,

že tu stále jsem.

Bez tebe rozplynula bych se

jako kapka v moři,

pára nad hrncem…