Autor: Ada Šmídová

Viděli jste dnes večer ten nádherný srpek měsíce? Zářil dnes nad Prahou nebývale silnou září. Díval se na vás všechny, ale vy jste neměli čas zvednout oči.

Marie, viděla jsi, jak byl půvabně posazen na nebi hned vedle Žižkovského vysílače? stačilo jen vzhlédnout.

Marie ho nevidí, chvátá domů a přemýšlí nad tím, proč se na ní dnes David tak zvláštně podíval, když zavíral dveře kanceláře. Něco ji tlačí v botě, ale to vydrží domů, už jenom dva bloky. Zítra musí ve dvě ke kadeřnici, nestihne Jonášovy třídní schůzky.

Eržiko, viděla jsi, jak se dnes večer siný srpek měsíce třpytivě odrážel v černavé hladině Vltavy, když jsi šla s kočárem přes Most Legií?

Neviděla ho, poslouchala do sluchátek hudbu a podezřívavě sledovala kolemjdoucího mladíka se psem, trochu jí připomínal toho prodavače z obchůdku u jejích rodičů ve vesnici. Dneska ušla i s malým Vašíkem v kočárku přes deset tisíc kroků, může si odškrtnout kolonku v seznamu.

A co ty, Vašíku, vidíš ho?

Ano, Vašík upřeně hledí k nebi a bezednýma modrýma očima hltá jasně zářící měsíc. Vypadá jako jeho nakousaný rýžový koláček. V růžových ručkách třímá mámin telefon, na němž běží krteček, měl ho zabavit. Vašík napřáhne ručky k tomu bílému rohlíčku na nebi a nový telefon se řítí k zemi.