Autor: Šimon Votřel

Je pěkný, teplý letní den a my sledujeme dívenku jedoucí ve vlaku. Sedí a pozoruje krajinu za oknem prázdného kupé, nad něčím přemýšlí. Občas jí zacuká obočí, protože přemýšlí opravdu usilovně.

V jednu chvíli zašeptá skoro neslyšně: „Mon ami,“ slova jí sklouznou mimovolky ze rtů a vytrhnou jí z přemýšlení. Narovná se a na klín si posadí malý baťůžek, ve kterém se začne přehrabovat. Po chvilce vytáhne pomačkaný, ale neotevřený dopis. Baťůžek odloží na vedlejší sedačku a na moment se zahledí na obálku, potom ji otevře, vytáhne popsané listy papíru a položí je na stoleček. V ten moment projede kolem protijedoucí vlak a poryv větru nejdříve zacuká s celým vagonem, ve kterém dívčina sedí a poté vtrhne i do jejího kupé, zafouká… a listy dopisu odletí otevřeným okénkem neznámo kam.

Zdá se vám to nepravděpodobné, přitažené za vlasy? Opravdu to tak může vypadat, ale faktem je, že dívenka přišla o svůj dopis, který si ani nestihla přečíst, a vy jste nyní byli svědky velké nespravedlnosti.

Jak si to vůbec, pane vypravěč, můžete dovolit, takhle jí ublížit? V tom dopise bylo určitě něco náramně důležitého! Jak by se vám ale líbil příběh, ve kterém by se nic nestalo? To by za moc nestálo a pokud se vám takové příběhy líbí, tak jste degenerovaní čtenáři a basta.

Popsané papíry většinou nemívají oči, ale kdyby je měly, tak by právě ony listy (o kterých jsme mluvili před chvílí a které se teď pomalu snáší na rozkvetlou louku) mohly zahlédnout dívenku v jedoucím vlaku, jak se nejdřív v šoku a poté v slzách tiskne na okénko kupé a nevěřím svým očím (které dívenky většinou mívají).

Kam dívenka vůbec jede? Kdo jí psal? A co? Zastaví strojvedoucí jedoucí vlak? Určitě vás, milé čtenáře, teď trápí spousta otázek, jedna je ale hlavní: dozvíte se to někdy? Nejspíš ne.