Autor: Lukáš Smrkovský
Nebylo tomu ani pět let, co ji zachránil ze spárů draka. Docválal tehdy do hradu na vrcholu sopky, vyběhl do nejvyšší věže a tam ji poprvé spatřil. „Přejete si být zachráněna?“ zeptal se švihácky a ona se rozzářila nadšením. Radostně a líbezně se na něj usmála. Na ten úsměv nikdy nezapomněl. Následně se utkal s netvorem, jemuž v lítém souboji uťal hlavu. Byl statečný a ona kouzelná. Byl jí oddán a ona jemu vděčná. Byli zamilovaní. Pomilovali se ještě v té věži a po příjezdu na zámek jim do tří dnů vystrojili svatbu.
„Krásná vzpomínka...“ zašeptal. Seděl na mohutné posteli s nebesy a marně očekával její návrat. Vlastně nečekal, že se vrátí, čekal jen proto, že by stejně neusnul. Ne s představou své choti v náruči hraběte. Věděl, že jsou na loveckém zámečku pár mil od něj. Řekla mu, že se jede podívat do města na masopust, ale on na rozdíl od ní věděl, že skončil včera. Byl zdrcený.
Nedokázal si vybavit vhodný moment, na který by svalil vinu za to, co se mezi nimi pokazilo. Žádná jednotlivá chvíle v sobě nenesla dostatek zlověstnosti, aby jím mohla být odsouzena jako příčina toho všeho. Pomalu si připouštěl, že se ta propast rozevřela kousek po kousku. Do šíře, kterou nezacelí jedna krásná vzpomínka na to, jak ji zachránil ze spárů draka.
Byl schopen pojmenovat některé příčiny jejich odloučení. Byla vzdělanější a on jí v lecčems nestačil. Rád cestoval a ji to zmáhalo. Měli různé zájmy a různé povahy. „Ale tak různé, proboha, ne!“ vykřikl bez kontextu. Nikdo ho neslyšel. Zámecké prostředí dlouhých, pustých chodeb a netečných síní ho naučilo občasné samomluvě, o níž nikdo nevěděl a nikoho nemohla znepokojovat. To by mu ještě scházelo. „Král se nám zbláznil! Mluví sám se sebou!“ říkal sám sobě ústy nepřítomného služebnictva. Samotu králů nikdo nezná. Přecházel po rozlehlé ložnici sem a tam a rozehrával nikdy nenastalé situace.
Vrátila se mu představa královny na hraběcím zámku. Zaúpěl. Nebyl nijak zvlášť žárlivý, ale tohle už bylo moc. Snad by snesl nevěru, kdyby byla z lásky. „Ale tohle není z lásky... Tohle je z nudy!“ procedil a ranil sám sebe hořkou pravdou. Bylo to z nudy. Hrabě nebyl o nic mladší ani krásnější než on. Nebyl ani vtipnější nebo duchaplnější. Jen to byl prostě někdo jiný. „Ach, Bože! Bože, za co mě trestáš?“
Chytil hlavu do dlaní a padl čelem na postel. Vzápětí se mu kolena sesunula na zem a on sepjal ruce jako by se modlil. Snad se i modlil... On a modlitba? K nevíře, ale přesto. V tu chvíli, zoufalý a doufající, v skrytu své hrdé duše se přece jen trochu modlil. Modlil se za svou lásku a za své manželství ve jménu té krásné vzpomínky, kterou v sobě střežil jako nejvzácnější poklad. Ve jménu té vzpomínky „Bože, co mám dělat?“
A Bůh porušil své zásady a odpověděl mu. Tím si byl jistý. Každý jiný by mohl říct, že ho to prostě v tu chvíli napadlo. „Každý jiný, ale ne já. Já jsem dostal radu od Boha.“ mumlal si pro sebe v slzách štěstí. Pak vstal a rozesmál se. Rozepjal ruce a zavolal: „Děkuju Ti! Děkuju!!“ a vyběhl ze dveří komnaty do dlouhé chodby.
V následujících minutách zburcoval s tak neobvyklým nadšením tolik služebnictva, že mnozí opravdu mysleli, že se zbláznil. Nechal se obléct do svých nejlepších rytířských šatů. Učesali ho a navoněli, vyzbrojili mečem a připravili mu koně. Na nádvoří se vyhoupl do sedla, projel branou a několik mil hnal koně tryskem. Když dorazil před hraběcí zámek, strážní málem neuvěřili, že to k nim přijel sám a v noci král. Poté mu však spustili padací most, on docválal na nádvoří a vyběhl do hodovního sálu.
V momentě, kdy rozrazil dveře, seděla hraběti na klíně a nechávala si dolévat víno. Když ho uviděli, ona polekaně vyskočila na nohy a hraběte div netrefil šlak. On napochodoval doprostřed místnosti a hrdě se narovnal. „Má královno,“ prohlásil rázně a nastalo hrobové ticho. Ona a hrabě ani nedutali, jen se chvěli v očekávání zkázy a on pokračoval: „Přejete si být zachráněna ze spárů této bestie?“
Ještě okamžik na něj vyplašeně zírala. A potom – najednou – během vteřiny, v níž pochopila, se na něj usmála tak radostně a líbezně jako tenkrát. Miloval ten úsměv. Hrabě nechápal, co se právě dělo v srdcích milenců. Třásl se o svůj život, zatímco se před jeho očima odehrávala budoucí krásná vzpomínka dvou lidí, kteří překlenuli propast láskou.
Král a královna odešli na nádvoří, nasedli na koně a odcválali zpátky domů. On ji odnesl v náručí až do ložnice a tam se pomilovali. Té noci spolu byli opět šťastní. A žili až do smrti.