Autor: Kateřina Fajstlová

Župan, šálek kávy a sledování probouzejícího se sídliště. Rutina, kterou si udržovala už od první
chvíle, co se sem společně se svým snoubencem přestěhovala. Ze začátku si nedokázala moc
zvyknout. Obzvlášť na tu krávu odvedle, která jí aktivně chodila klepat na dveře při sebemenším
hluku. Nesmí ji dát jediný důvod si opět stěžovat majitelce tohoto bytu.
Krouživými pohyby míchala kávu a užívala si klid. Mirek před pár dny odjel za svou rodinou,
nechtěl o tom vůbec mluvit. Už na prvním rande se zcela vyhýbal otázkám týkající se jeho
příbuzenstva, a ona se pak už ani neptala. Časem se jí svěřil, že jsou jeho rodiče rozvedení a že
má bratra… nebo sestru?
Naklonila porcelánový šálek a nechala hořkou chuť kávy pohltit její chuťové pohárky. Její idylické
ráno však přerušil ostrý zvuk zvonku. Zadusila se a poté, co téměř vykašlala své plíce, usoudila, že
jestli za těmi dveřmi stojí její úžasná sousedka s novým problémem, už jaksi nebude moct dělat,
že tu nikdo není. Setřela si hřbetem ruky kapky kávy z županu a utáhla si jej tak, aby nešlo vidět
víc, než je mravné.
Ticho opět prořízlo agresivní zvonění, jako by se ten člověk opřel o zvonek a nezajímalo ho, jak
moc ten zvuk trhá uši. Naštvaně přistoupila ke dveřím, nakoukla do kukátka a zadusila se po
druhé. Stála tam žena se sekerou.
„Otevři, ty čubko! Já vím, že tam seš!“
Panika. Hledání telefonu, volání Mirkovi. Nezvedá to. Zvonek, rána.
Zděšeně sledovala, jak se sekera prokousává dveřmi z osmdesátých let, jako by nebyly nic víc než
papír.
A jako by toho bylo málo, uslyšela na chodbě známý hlas její sousedky.
„Tak už toho mám tak akorát dost! Nejdřív se tady přestěhuje, dělá tady bordel a pak si tady tahá
pochybný existence! Volám majitelce! A policii! Nehoráznost! Ať už vás konečně vystěhuje!“
Radka zpanikařila. Nesmí přijít o tenhle byt, majitelka sem za žádnou cenu nesmí přijít!
Vyhrabala z kabelky pepřák, a ač by to běžně neudělala, s bušícím srdcem odemknula dveře a
namířila ho přímo na tu cizí ženskou. Chodba ztichla.
„Nikdy jsem tě neviděla, absolutně netuším, co chceš a co tu děláš, ale pojďme to do prdele
vyřešit jako lidi, a ne jako zvířata. Nech tu sekeru na chodbě a vyřešme to uvnitř.“ Ruka se jí
klepala rozčilením, ale byla odhodlaná, že při jediném podezřelém pohybu té cizí ženy, vyšle
dávku pepřového spreje přímo do jejích očí.
Ozvala se těžká rána dopadající sekery na zem. I když to nikdo nečekal, cizí žena ve středním
věku důležitě zaplula do bytu. Radka za nimi zavřela zrasované dveře a schovala si pepřový sprej
do kapsy od županu. Pro jistotu.
Chtěla křičet, chtěla brečet, chtěla něco rozbít. Ale zachovala chladnou hlavu a vešla do kuchyně.
Už sebe viděla, jak to bude vysvětlovat majitelce bytu. Mlčky připravila nové dva šálky kávy a
usedla ke stolu k ženě, která vydýchávala svůj předešlý afekt a představila se jí jako Kristýna.
Chtěla něco říct, ale při první hlásce se jí zlomil hlas a ona se zcela zhroutila. Brečela a Radka byla
v rozpacích, najednou už to nebyla ta agresivní čubka rozbíjející její dveře, ale citlivá žena
v koncích.
„Já nechápu, proč se musíš tahat zrovna s mým chlapem…“

Radce se zastavilo srdce a zcela šokovaně se ni podívala. „Jak jako s tvým chlapem?!“
Kristýna beze slov vytáhla svůj telefon, otevřela galerii a ukázala jí fotografii na které byla ona a…
on. Mirek. Teď už nebrečela je ona, ale i Radka. Cítila, jak zeslábla, přesto se zvedla, otevřela
skříň a vytáhla flašku vína. A pak další.
Po pár skleničkách si uvědomily, že ač se nenávidí, jsou na stejné lodi. Potápějící se lodi
podvedených žen.
Po hodině náruživého pití vína, brečení a pohnuté diskusi, se Radka zvedla, a i přestože se lehce
motala, brala rámeček po rámečku na stěnách a házela je o zem.
„Budeš tam tak sedět a debilně se koukat, anebo se přidáš? Všechno je stejně jeho.“
Kristýna se nebránila. Vrátila se na chodbu pro sekeru a s upřímným vztekem začala rozbíjet vše
okolo ní. Z talířů zbyly jen střepy, ze skříní třísky na podpal a veškeré jeho oblečení skončilo
vyhozené z okna. Radka si nabrala náruč karet, hodila je do vany, polila je svým drahým
parfémem a zapálila. Usmívala se. Tu sbírku karet sbíral už celé roky. Teď hoří, stejně jako vztek,
který jí zcela pohltil.
„Teď ke mně! Teď ke mně!“ řekla opile a rozhodně Kristýna a společně odjely do vedlejšího
města, kde začaly s demolicí druhého bytu.
O pár hodin později, zcela vyřízené, se obě opilé ženy smály uprostřed peří z peřin, které
dokonale rozervaly. Oba byty byly zrcadlem do duše zhrzených žen. Už je nikdo nikdy nepodvede
– o tom byly zcela přesvědčené.
Ozvaly se klíče v zámku. Do bytu vtrhli dva vyděšení a zmatení muži. Dvojčata.