Autor: Kryštof Vaněk

VRAHEM Z MILOSTI

Byla hluboká noc,

když někdo volal o pomoc,

v tom někde hluboko v lese,

kde temnota se nese,

stojí statný muž,

co má v ruce nůž.

Ten nůž byl celý od krve

dlouhou čepel měl,

krvavý byl od chvíle,

co dřepěl vedle něj.

Jeho bratr, velmi mladý,

býval chytrý, i když slabý,

Teď už je však uspaný.

Ten vrah se v lese prochází,

zlé myšlenky ho provází.

V dál odhodil svůj nůž,

vše dochází mu už.

Zlo ho sžírá stále více,

až se zlostí dmou mu plíce.

Náhle v kolenou se zlomí,

byl to bratr, i když chromý.

On pomoci mu chtěl,

když žádný doktor neuspěl.

Chtěl ho utrpení zbavit,

však on tam zůstal zabit.

---

JEZÍRKO

Za horami, za doly,

rostou všude topoly.

A za těmi stromy

stojí prosté domy.

Tam konají se hody,

u jezera čisté vody.

Ve vodě to žbluňká,

žába na žábu si kuňká.

A když zasyčí tam had,

všechny otočí se vzad.

Jsou maskované velmi dobře,

vyhly by se klidně kobře.

Had je potom nevidí,

jak moc jim ale závidí.

Rybky ve vodě si plavou,

vždy se vztyčenou hlavou,

jen když na štiku narazí,

úplně se zarazí.

Ztuhnou jako kámen,

teď je s nimi amen.

Ve vodě nejsou jenom ryby,

jež dělají chyby.

Jsou v ní hlavně řasy,

co rostou jako vlasy.

Bývají dost hutné,

pro ryby však chutné.

V nich dá se snadno skrýt,

a štika může jít.

---

PYTLÁCI

Je místo, kam já chodím rád,

k jezírku si zaplavat.

Kolem mne jsou samé stromy,

žádné postavené domy.

Les se zde už nekácí,

však řádí tu zlí pytláci.

Lišky, vlky, srny loví,

pro zisk schovaní jsou v křoví.

Jejich vinou les se stále mění,

už neslyším tu ptačí pění.

Zastavme ty pytláky,

co kladou pasti na ptáky.

Když se nám to podaří,

příroda nás obdaří.