Autor: Alžběta Poláčková
tišiny
pomačkané ticho
ruce potisklé stébly trav
čára života splývá s nultým poledníkem.
nakonec jsem jen ryba vyvrhnutá
na břeh
a lapám odlesky paprsků
do šupin.
v ulicích teče zlatá
a až odteče, tak nezbude nic.
jen domy a domy a já a ty,
sladké nebe.
---
jsem zazděná
mezi prsty se drolí omítka
cihlová princezna -
vládnu pavučině spár.
a v těch namodralých žilách,
co ti vykukují zpod košile,
i v těch, co jsou celé z kamene,
tam, tam všude pulsuji.
A uvnitř proudí moje krev
rudá a neuhasitelná
živá voda.
láva. střez se se zavřít oči,
byť jen na chvíli.
nemrkat.
vzdaluješ se ve vějíři zapadajícího slunce.
jen se ohlédni, ohlédni se.
zkouším holubičku a jednou dozajista vzlétnu.
špičky bolí, ale to je růst, můj milý, to nevadí.
ani taneční podložku nepotřebuji –
palce se smekají, celé červené.
sesbírám ty rudé kapky rosy a zítra je spolu posnídáme.
uděláme si piknik na poli.
se sluncem ve vlasech, v rozpáleném obilí.
cítíš ten žár
neupečeného
chleba?
to jen v mém
nitru hoří nebesa.
jsem bochník
s tvrdou krustou
a pod ní:
láva
---
hořící keř
(dle stejnojmenného obrazu Bohuslava Reynka)
hlohové ruce, docela holé, docela prázdné.
františku s mojžíšovou tváří,
snad nemáš strach?
umřela nebesa a na zem se sype bílá mana.
jednou nás pod sebou pohřbí, uvidíš, františku.
bude to krásné usínat na bíle rozkvetlé louce.
hlohové dlaně. laskavé. mozolnaté.
vrhneš-li se z babylónské věže
poletíš dlouho a sladce,
a pak už bude jenom mna.
oni nerozumí tvým slovům.
lidé tu neumí poslouchat zprava doleva,
tady jsi v čechách, víš?
hlohové prsty se lámou tak čistě, tence.
křehké, poroučejí davům.
i ty si zuj opánky, františku,
neboť místo, na němž stojíš, je
svatá půda.
---