Autor: Luka Painter
Tělo mé ukradeno
Mé ruce mne neposlouchají,
již k ničemu se nemají.
Já poručím to, i tamto,
ony bez studu kašlou na to.
Já kážu knihu psáti,
ony násilí chtějí učinit snati.
Nemyslím na něm či tobě,
však pouze na sobě.
Kážu dál, snad kresbu, malbu, skic,
ony nedělají nic.
Já chci se umění naučiti,
mé ruce by snad nechtěly býti.
Jen hlouposti vymýšlejí,
jak myslet by neuměli.
Já poručím to, i tamto,
ony bez studu kašlou na to.
To mozek přeci na vině,
ubližuje všem, i mně.
Snad lepší bude nemyslet,
říkám si už tolik let.
Myslet nebo ne,
nakonec to vyjde stejně.
Vše, co on jen vyplodí,
nikam se to nehodí.
Snad srdce mé to bude,
kdo ovládá vše, jež mu neujde.
Snad srdce mé mne mate,
Kdy té mé duši odpočinek dáte?
---
Součást lesa
Jak schránka,
místnost prázdná tak,
jako tato není žádná.
Tak vydáváš se na cestu
a v srdci ráj, však duše tvá prázdná.
Na kolena klesnu.
Octnu se v lese,
uprostřed něco, mou duši nese.
Tak za ní se rozběhnu,
avšak síly málo, už se nezvednu.
Snad křiknu, povím si
a mou duši lehce zpět ulovím si.
Mé tělo však sabotuje,
ve mně to strach evokuje.
Má duše na útěku
však mé tělo říká „není spěchu“.
Tak v hlubině v temném lese,
má duše ztracena.
A mé tělo rozkládá se,
už víc neovládá se.
Samým kvapem splývám s lesem
a mé verše s ním.
Toť můj konec, dávno už to vím.
---
Duší vlkem
Chci psát o krásných věcech,
však všechny kouty světa prázdné jsou.
Ukryty jen v pověstech
a historii nesou.
Ovšem jediná věc se najde,
jest příroda samotná.
Ta do téma se vejde a není více,
než příroda mocná.
V proměnu já doufám dál,
že ve vlka se proměním
a víckrát, už
lidský svět neuvidím.
Utekl bych přes hory doly,
do kraje neznámého,
však ráje na zemi,
více než lidstvo překrásného.
Neb čím déle zde stojím,
rány duše nezahojím.
Světu lidstva ubližuješ,
víc než nás zachraňuješ.
Ve snech po horách a lesích běhám,
svůj život lidský meškám.
Však raději bych se neprobudil,
celé lidstvo snad vyhubil.
Byť to pouhá myšlenka,
já zůstanu v těle mém
přírodou krutě uvězněn.
---