Autor: Natálie Rašková

Když potkáš se s časem v tváři v tvář

Myslím že mě hodně ovlivní vaše síla kterou v rukou nesete...jako růže se budu rozvíjet a z poupěte...

Rozvine se otázka od Boha...kam vy mé dvě duše dojdete?

Myslím, že ovlivnění bude silné, nekonečné jako živá pláň, ze které mohou vzrůstat květy které nevymřou...a mohu vám i podat dlaň.

Život můj totiž od vašeho příchodu...je smích a jiné světy vidím čistěji...jako při východu...jako když se tleskne a on "život" řekne...tak se staň.

---

Bez činu slovo není nic

Bez času jsem se ocitla, tak daleko a zároveň blízko.

Doufání při tom cítila, i když v mých pocitech.... víra že vzpomněl sis také...byla velmi nízko.

Tajemství dvou srdcí, které křičí všemi směry...miluj a milován budeš... znám.

Tak viditelně se cíleně dostávám do stavu s těmi milými zpěvy....zda tě stále mám.

Je to věčné jako déšť? Jako mlha která vždy musí nechat se unést, aby znova vysvitlo slunce?

Krásně se cítím a přitom beze slz nevím, zda vše je u konce.

Přeji si jej...konce i začátku, bez starostí.

Všechno je v pořádku, s hlubokou láskou a na doraz úplnosti.

S radostí...nit visí na vlásku.

---

Doufání a víra, ve smyslu se svírá

Někteří lidé nemají nikdy dost, protože hledají na nesprávném místě....hledají své srdce a je víc než jisté... že jednou dojde energie síly a všechno se stane obohacující chvílí.

Všechno co se nedá nalézt jinde... než jen v hloubi sebe.

Pak v mém světě zmizí žízeň a svět poletí do hlubokého nebe.

---