Autor: Nikola Pánková
Jak mě tak opouštíš
kdybys mě opravdu miloval
odejít bys mě nenechal
tvé city byly smyšlené
mé srdce zase zjizvené
rozbité na milion částí
propouštějící veškeré štěstí
věřil jsi všemu co řekli
jak dobře ovlivnit tě svedli
nechal jsi se pohltit názory
a nade mnou vyvěsil rudé prapory
hodnotili jste má rozhodnutí
nenechali nic bez povšimnutí
chybami jsi mě následně zasypal
své srdce přede mnou zamykal
co jsi dříve láskyplně hodnotil
nyní jsi stroze soudil
nechal jsi mě tápat temnotou
pochybovat nad sebou samotnou
---
Nejkrásnější sen
když tě spatřím, vzduch opustí mé plíce
zpotí se mi dlaně a rumění mi líce
stačí jediný tvůj dotek a podlamují se mi kolena
tvůj pošklebek mi bere pevnou půdu pod nohama
z modře ve tvých očích se vznáším a nedýchám
tvou přítomností opouštím realitu a snít začínám
sny ze kterých se nechci probudit, které chci prožívat
sny, které se realitou začnou stávat
a já už nikdy nebudu muset lásku mezi řádky vyhledávat
---
Podzimní listí
jsem zmatená
nevím co se se mnou děje
určitě jsem zamilovaná
opět vrací se mi naděje
ty předvádíš ty svoje klukoviny
mé srdce si dělá co chce
tělo naplňují endorfiny
a třesou se mi ruce
hlas mi kolísá
motýli v břiše se pohybují prudce
nedovedu být smysluplná
proto odpovídám ti suše
jako listy barvící se podzimem
mé srdce se barví s nimi
ztvrdíme to polibkem
snad přežijeme i do zimy
---