Autor: Štěpán Klinkovský

DO BĚLA
Míjel jsem sochu neexistujícího hrdiny
sednul na ni racek
a vydul hruď
„Jak-jak-jak se opovažují
srát na moji-moji hlavu!“
povídá a měří si mě
„Jak-jak víš, že jsem to byl já?“
namítám
„Lidi serou na hlavu zas jen dalším lidem
na sochy se ti můžou víš co“
„Jak-jak-jak?!“
racek zůstal stát jak přilepený
bělostnou vrstvou
na soše neexistujícího hrdiny

nasraný do běla

---

NA PŮLI CESTY - SOUVRAŤ
Jsou dny
kdy úsměvem mě odmění
jen radary u silnice

Na malé králíky se nesmí sahat
když z nich matky ucítí cizí pach
už je nepoznají
a zadupou je

Cítím-li dotek odcizení
raději se klidím z domu
abych se našel
někde na půli cesty
mezi norou v břehu a souvratí

Peláším po silnici tak
že radary nepoznají, že nejsem vůz
dupat neumějí
jsou od ucha k uchu

Na souvrati králík zastříhá ušima
a obrátí se nazpět

---

NÁPLAVKA
Tma přechází oblouk
železničního mostu
Hadi lezou z děr do ulic
nerozeznáš je od tramvají
nabírají cestující
nikoho však neuvidíš vystoupit

Smíchovu zamrzá úsměv
a pod ním na vodě
zamrzají labutě
Ráno pod splavem
pár ojedených kostřiček

střepiny ptačích per
a svlečené kožky hadů
jež nerozeznáš od lodí

---