Autor: Markéta Srbová

Láska mě nikdy nezničila

Z ničeho nic – to není tak

Jak se zdálo a zdali se vzdálíme

To už je na nás – násilím nosíme

Svá břímě – stanu se obětí

Tvých melancholických stavů a

Stanu před božím soudem /ráda

Se hádám hadím jazykem

O budoucnosti, kterou jsi mi neslíbil

A já ji nechtěla s někým

Nevědomým – nevidomým

Ke všem stránkám, které straním

Ve svých zákrutech

Nepoznáš mé nejlepší ani nejhorší

- nikdo mě nezná tak, jako já znám sama sebe

---

Perly ve vlasech místo doteku

S tebou v objetí beze smyslu zákona

Zákonitě hledám mimo paragrafy důvody proč

Začít něco, co už dávno skončilo

Začínám novou větu – novou stránku

Straním se lidí z prostoty věci

Abych si dala život do pořádku

Nemám strach, ale strach má mě

Měním se pod větrem a stávám se

Stagnujícím pohledem – mikroskopem na svět

Světím si svoje prostředky a

Já sama jsem prostředníkem mezi

Mnou a sebou – lano mezi všemi kusy

Co mě svazuje být živá?

Život se mi zavazuje ochranou těla

- jsem jenom střípek ženy

---

Jedna noha před druhou – postupně

Pod stupně prahu bolesti ale

Potupně si říkám, že chci víc

Kdo chce víc, nemá nic, ale já

Chci míň tebe a víc týhle tupý bolesti v hrudi

Kdy se z nás dvou stalo já – a ty

Oddělený pomlčkou už si nás nedokážu

Představit vedle sebe – nepamatuju si tebe

V jednom kuse se obracím a zkoumám

Tu kudlu v zádech, zaraženou ve jménu lásky

Roztržený obrázky a oblázky hozený v oknech

Pod pláštěm noci mi zvoní obličej štěstím

Zvonek zvoní – zvoňte na poplach

Jedna noha před druhou – boty na prahu dveří

- je tak špatný doufat, že jsou tvoje?

---