Autor: Klára Egerová
Hlas 001
Zmítám se ve zvukoprázdnu.
V bezbarevném prostoru.
Očima hledám záchytný bod na vzdáleném obzoru.
Jako pták letím ale co když křídla mám zlomená,
jsou v nich taky kosti,
mám se soustředit na dobro, když život je plný zlostí.
Mám slzy v očích?
Ne, to je jen vítr.
Mám mokré líce, musím tomu udělat přítrž.
Když mám červené tváře, je to proto, že je horko a potím se
a když lapám po dechu, není to tím, že topím se.
Hledám sama sebe.
V každém zákrytu, v každém, v každé … v každé krajce
dnešního dne, přítomnosti.
která je nebo není skutečností?
Protože co zdá se být, prosím,
prosím, že to tak není,
vždyť co je, co má být, neustále se mění.
To, co všichni hledáme, je pochopení.
---
Jeden den
To, co ráno vzbudí bytí a vědomí časem chytí,
přes síto noci proseje a u srdce zahřeje,
co rozptýlí se s ranní mlhou,
co chytím až napodruhé, rozlepím víčka a otevřu oči,
vstávám v sedm, ale jakoby o půl druhé, poklesnou ramena.
Ale s úsměvem nebe na tváři slunce můj svět rozzáří
a nejlépe, jak začnu den, je, když šálek kávy připravím mamince.
Každý sen je jen to, pouhý sen, usrknu,
jen známé oči cizince.
Přes poledne se valí mraky,
chtějí utéct, to já taky.
Běžet jinam, pryč a dál,
chci svůj tichý koutek, ne ples či bál.
Po obědě mi klesne ruka.
Jít dál? Jít kam, když se koutek cuká?
Je mi k smíchu, život. Je mi k pláči, zrádce!
Sliboval hory doly, ale my nejsme v pohádce!
Jít dál? Jít kam? Šeptám si nevědomky, když jdu
deštěm domů, když míjím pařezy a stromky.
Až vyjdu kopec, jsou čtyři hodiny. Sotva popadám dech, vždyť
dýcháme zplodiny.
Vždyť se vzpouzíme a křičíme a jsme ten nezkrotný kůň.
My zpíváme? My se topíme! Život je bezedná tůň …
Ale přece jdu, hlavu vztyčenou, co noha nohu mine,
co naplat, že pletu se, že představy jsou jiné.
Vrátím se domů.
A víte, co je smyslem MÉHO života?
Obejmout je. Vidět a utírat jejich slzy. Smyslem nejsme my, ale jsou to ti druzí.
---
Dopis
6. 11. 2023
Můj dopis, byl by popis,
který napíšu Ti, až budeš spát.
Koupím Ti kytici a sponu do vlasů a teplou čepici, která bude Tě hřát.
Místo mě.
Oslovení podivné, odstavce, které nedávají smysl.
Spousta gramatických chyb, spousta lexikálních přeřeků,
vybočení z vazby, kousky Tebe na zdi.
Zkáza prostřednictvím popisu,
na konci tohohle dopisu,
nechám Ti poslední kus své duše.
Kdo si myslíš, že jsi, postavo spoře oděná?
Kdo si myslíš, že jsi, postavo zcela nahá?
Nevíš, že jako člověka býti mě zmáhá?
S podivným pozdravem,
s podrážkou nad prahem,
Někdo
---