Autor: Pavel Adrian Kučera
Oči
Oči za tisíce slov, pro půvab vznešený,
vjemu jak podkroví krov, pilíř kamenný.
Moře slonoviny, puntík medoviny,
o svém nositeli přespříliš prozradí,
avšak rozum ze řetězu odpoutají,
a pak za obraz malíře majlant platí,
a o ten ztracený rozum nezavadí.
Ten pokud potmě pobíhá po poli,
spojivky potom poťouchlé pozůstaly,
ale ty oči, jež prozpěvují šarmem,
ti rozumu štváči, jež cloumají zájmem,
ach, ti rváči, co zápolí s rozumem,
ti mysli unašeči, za ty mi to stojí.
Když svíčky žhnou, a rozum je poblíž,
krása je cenou, pak však srdce klesá níž,
i nitro se cení, utajené pod závoje,
třeba je jmění, aby šly oči do boje.
---
Ozvěna
Sliboval jsem, že do kytky dorostu,
dorostu do tvých vlasů,
vylezu do vlněného chvostu,
ho načančám do skonu časů,
podle dirigenta, skvostu,
však jako ozvěna v jeskyni,
ztrácím se ve stálé svatyni.
Kap… kap… kap…
Sliboval jsem, perlou navěky,
že povedu tě propastí,
do sladké útěchy,
mládeneckou slastí,
přes bolu rampouchy,
však jako ozvěna v jeskyni,
ztrácím se ve stálé svatyni.
Kap… kap… kap…
Sliboval jsem, že už navždy,
a jen se dívej vpřed,
že budu tvůj posel pošty,
a nenechám to dohořet,
ale ztratil jsem se ti,
jak ozvěna po deseti.
Kap… kap… kap…
Sliboval jsem, sliboval…
napříč krasem jsem sníval…
ale ztratil jsem se ti,
jak ozvěna po deseti.
Kap…
---
Karafiát války
1. zpěv
Melanie, milá Meli,
co tvá mánie o příteli?
Ach, stále rveš si žalem oči z důlku,
bolem vážeš si kolem krku šňůrku,
když zabili ti tvoji druhou půlku.
Meli, po roce a půl,
nechci tlít jak starý důl,
nechci na tě čekat jako v zemi kůl,
ale ty, milá Meli, nedáš si říct,
pláčeš na posteli, na milého doufajíc.
Aspoň odvolej, že jednou budeš má,
či ať jsem tvůj milej, a ty má jediná.
Netěší mě tě nutit,
je to týrání mé duše,
ale nekrmím jen tvůj apetit?
Nemiluji tě snad netuše,
že na cestu mám jen svítit?
Trhám si z tebe cévy z paže,
když myslíš jen na sebe,
a svého padlého stopaře,
když mě máš jen pro zábavu,
při kůži, slzách a splavu.
Vzpomínám na krásu,
hřích a slávu tvých citů,
však připomínáš mi jen zkázu
tvých ostrých břitů.
2. zpěv
Ach jo,
mé srdce zemřelo s ním,
probodla jsem ho sama,
abych utekla tísním,
ale tenhle je tak milý
stálý, silný a spanilý…
Ráda bych… ráda bych, nový milý,
však nemám oddych, a ty tak čilý,
a tvé srdce si nemůžu vzít,
i když mi ho nabízíš,
bez srdce se naučím žít,
lépe s prázdnou zmizíš.
Nelhala jsem, byla bych tvá,
nemít pod nosem, zdání mrtvá,
jsem maso bez duše či tepla,
potom, co pošel milenec,
už aby bylo všemu konec,
ráda bych si na život sáhla.
3. zpěv
Sám nevím, proč jsem sem šel,
v krčmě jsem nikdy netrčel,
s kamarády po boku,
libuji si na zlatém moku,
nabyl jsem dojmu, o novém to pojmu,
nechám tmu tajnu a dám se na vojnu.
Když ne pro tebe, Meli,
bojovat půjdu vůči nepříteli.
Když nemůžu být s tebou,
žiji jen a pouze nadarmo,
má láska bude zhoubou,
ukončím naše nevolno.
4. zpěv
Kde je?
Kde je můj nový milý?
Neříkejte, že byl opilý,
a nechal se naverbovat.
Vždyť je jak ten první,
nenechte to opakovat,
zachraňte mi plyš krevní.
Proč? Prostě proč?
Já se pro tebe snažila,
city pečlivě si spořila,
každý smích, každý groš,
vrať se a mě si zúroč…
Už jsem se rozmyslela,
škára mi plane,
není to láska, ještě ne,
ale vítr se mnou vane,
nechci být bez pramene,
já jinak zlámu si kosti,
tak ať jsi tady do šesti.
Takže? Kde jsi?
Kde jsi? Kde jsi? Kde jsi?
Ne, prosím, nedělej mi to!
Sotva dýchám, mám kamení v plicích.
Trápení mám do kůže přibito.
Slzy a krev tečou mi po lících.
Z tebe na zem,
půjdu blahem,
tak se vrať.
5. zpěv
Tady to končí.
Kamarádi padli.
A jejich těla taky zchladli.
Schovávám se marně v rohu,
zřejmě mám v sobě strašpytla trochu.
Nepřítel nahání nás všude okolo,
nemají šajna, že zpívám již jen sólo.
Meli, radši ti napíši poslední větu,
než abys zapomněla mého květu:
Milá Meli, milá Melanie,
čas mi protýká mezi prsty,
bez tebe je to agónie,
bolest jsem bral sousty,
ale tímto to končí.
Má čilost se tenčí.
Nemám nic, náboje došly,
a sílu tahám z bránic.
Zavaž mi na rakev mašli.
Ať aspoň něco mám,
když tvoji lásku postrádám.
Krev mám všude,
krev mám v očích,
až mi nic nezbude
a až budeš po pláčích
vem si srdce mé,
je sice děravé a plátěné,
ale aspoň jedno budeš mít.
Nervi si už oči z důlku,
nevaž si kolem krku šňůrku,
nadále nelam si kosti,
ale dožij se velikosti.
Nakonec, zapomněl jsem poděkovat,
bylo mi ctí k tobě připlouvat.
Děkuji a nezapomeň–
6 .zpěv
Jak na tom asi je?
Jak se mu daří?
Jestli stále žije?
Uvidím se ještě s jeho tváří?
Zajímá mě, jestli mi psaní psal,
a jestli on i ono nešli nepříteli na podpal.
---