Autor: Veronika Bostlová

O zlatých rybkách

Každý z nás má pár zlatých šupin,
pár zlatých šupin zářících,
týká se to i škarohlídů,
ač jim smích tuhne na lících.

Každý z nás v sobě kus zlata nosí,
jen jak ho správně vytěžit?
A neházet ho do talónu
a nezkoušet ho zpeněžit.

Někdo si šupinky vydře z kůže,
položí na oltář dobrého světa,
někdo z nich nechá vykvést růže
pro milou holku jménem Květa,

někdo z nich vzácnou sošku ková,
abychom spatřili krásu,
někdo je raněným chudým podá,
aby nám připomněl spásu,

někdo nám s nimi zažongluje,
aby smích světem hrál
někdo uplatí převozníka,
by pravdu vyhledal.

Každý z nás v sobě kus záře nosí,
jen jak ji v temnu objevit,
od chvil, kdy ťapem světem bosí,
zkoušejme bystré srdce mít.

Vždyť vejde se do něj na sta tůní
a na tisíce zlatých ryb,
a každý, koho potkáváme,
může být pro nás jednou z nich.

Stačí se jenom dobře dívat,
do očí druhým, do nitra sobě,

Zrcadlit Tvoje zlato ve mně

A moje zlato v Tobě

I v šedých dnech a smutných tvářích,
tam kde to není zřejmé,
uprostřed šedi problesk světla.
A nad ním rozjímejme.

Tak milí zlatí světem plavme,
nelekejme (se)

                           nelekejme.

---

Agnieszka (hranice)

Promítá na stěnu lidskou pomýlenost,
pro sebe, pro nás? Jen tak, pro úplnost.
Kuje nás, železo, žhavé rozhořčením,
s prázdnýma rukama, s touhou, že to změním.

Promítá na stěnu hořkost lidské rasy,
co v pýše své s hranicí zahrává si,
a když to vidím, jedno která zem,
v té hře já tuším, peklu propadnem.

Dívá se na skrz, spravedlnost dráždí,
strach je v nás hluboko, strach náš soucit vraždí.
A taky pocit, že jiní na bedrech,
nesou, jak skončí, tenhle Boží svět.

Promítá na stěnu, proč vlastně? se ptáme.
Možná, že tam, kde oči otvíráme,
vidíme zlo, co není možné zvážit,
a skrz něj nutnost o dobro se snažit.

V podstatě člověka dvojí tvář se skrývá
Na nás je, která z nich, v nás bude víc živá
Můžeš mít pocit, že hledíš na příběh,
ale ten stejný boj týká se nás všech.

Promítá na stěnu a u sousedů znějí
Kacířka! Na hranici! Spalte duši její!

A část z nás dnes přišla, taky, aby řekla:

Čarodějka dobrá, co se nezalekla.

Však kdo jsme dnes tady, jen nehýčkejme pýchu,
že oproti těm druhým straníme se hříchu,

vždyť máme vlastní bludy, vlastní zášť a strach

a dál ten stejný úkol – se ctí vytrvat.

Třesu se, dívám se, co na stěně běží,

tiše se doptávám, zda na nás Bůh věří,

                                            když promítá před nás naší pomýlenost,                                           

v ní strach i odvahu – spolu, pro úplnost.

---

Těm, kdo se vracejí

Jako pták nad krajinou,

co našel zemi na nebi,

když vstává ráno, prolétá tmou

a vede ty, co nevědí.

V jezeře pod hladinou,

pár světel zbylo, zdá se mi.

Vrátil se za hrdinou

 a našel

nebe na zemi. 

---