Autorka: Nikola Beránková

Padám do černé temnoty a v těle mi místo krve proudí tekuté zlato. Tak těžká si připadám. I zvednout prst zní jako ta nejnamáhavější věc na světe. Vše je hebky sametové. Nedá se to pojmenovat. Stejně jako pocit teplých vyžehlených přikrývek v deštivém dni. Slyším padat hvězdy a šumění měsíců. Nic z toho nevidím.
Bum! Najednou už není pouze temno. Vnímám hrubý povrch místo saténu, kterým jsem doposud proplouvala. Tichý hovor lidí, šustění papíru a pípaní. Pane bože. Vypněte někdo to pípaní. Rozskočí se mi z něj hlava, jestli ho budu nucena poslouchat o sekundu déle.
Zatřepotám víčky, snad abych zjistila, do čeho mám uhodit, aby to přestalo. Místo jakéhokoliv světla se mi řasy zadrhly o obvaz uvázaný na hlavě. Jsem snad v nemocnici? Co se stalo?
„Konečně si vzhůru.“ Promluvil odněkud jemný ženský hlas. Znova šustění listu. Asi složky. „Jsem rád slečno,“ ozval se tentokrát muž, „že jste se nám konečně probrala. Vnímala jsem každé jeho slovo a snažila se ho nezavalit tím množstvím otázek, které se mi draly na jazyk. Zatím to vypadá, že jsem opravdu v nemocnici.
„Co se stalo?“ Můj hlas mě překvapil. Nakřáplý, drsný a plný strachu a bezmoci. Chtěla jsem se posadit, avšak cizí ruka mi v tom zabránila. Super, nejenom, že zním jako starej chraplavej chlap ale k tomu mám asi nulovou sílu a kolem očí obvaz. Aspoň, že ten polštář, co mám pod hlavou, za něco stojí.
„Je mi to líto slečno,“ tohle není vůbec dobré, pomyslela jsem si, „ale vaše rodina měla autonehodu. Jste jediná co přežila, avšak museli jsme vás operovat. Nikdo si nevšiml zranění v části mozku ovlivňující vidění. Budu se opakovat, ale je mi to líto. Váš zrak jsme zachránit nedokázali.“
Nádech. Výdech. Znova. To není realita. To nesmí být realita. Prostě nesmí. Cítím, jak panika proniká do každého kousku mého těla a obvaz se zmáčel slzami. I přes varování sestry jsem si kolena přitiskla k hrudi. Cítila jsem bít mé srdce. Bez emocí, jenom automaticky. Jako robot. Chraplavým hlasem jsem začala vřískat a ozvěna mi můj křik vracela zpátky. Možná s ještě větší dávkou zoufalství než předtím. Měla jsem chuť naběhnout hlavou proti pípajícímu přístroji, tak moc to bolelo. Jedno vím jistě. Svět už nikdy neuvidím tak jako předtím.