Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 2)

Autorka: Karolína Keijsperová

V jedné ulici kdysi žil intelektuál. Nebyl sám, měl manželku a pět dětí. Upřímně je miloval, ale i přes jejich veselou společnost se často cítil osamocen. Dlouho bádal v moudrých knihách, hledal a nenacházel. Až jednoho rána zamířil ve své knihovně místo do vědeckého oddělení do sekce beletrie. Přemítal a vzpomněl si na příběhy, které mu již dříve pomohly z osamělosti. Adam a Eva, Odysseus a Penelopa, Tristan a Isolda, Romeo a Julie, Elinor a Edwart, Elizabeth a Darcy, Jane a Bingley… Ve svém minulém osamocení našel intelektuál svou touhu po manželství. V něm dokázal naplnit tři velké touhy každého muže: bojovat, prožívat dobrodružství a chránit jednu ženu. Plachý intelektuál musel svádět urputný boj sám se sebou, než oslovil svou vyvolenou. A ode dne, kdy uzavřeli manželství prožíval dobrodružství, které nikde jinde než v manželství nezažijete. A chránil a miloval svou ženu. Byl si vědom toho, že láska je spíše akt vůle než pocit nebo emoce. Pocity a emoce jsou vrtkavé a neustálé, zatímco jejich láska, i přes zkoušky v podobách odloučení, únavy a hněvu vydržela. Vloudila se mu myšlenka, že by se možná potřeboval znovu zamilovat. Do jiné ženy. Myšlenku ale zavrhl. Slíbil věrnost a tu také splní. Mohl by snad opustit ženu, co z jeho domů vytvořila útulné místo pro žití, dala mu pět dětí a především samu sebe? Našel by vůbec ženu s tak čistou duší, bystrou a veselou myslí, jemnou povahou a krásným hlasem? Krom toho jaká žena by mu mohla věřit poté, co by jednu zradil. Mnohým ženám by tato zrada nejspíše nevadila, ale v intelektuálových očích bylo lidstvo nezkažené. Byl plachý a s novými lidmi se setkával více v knihách než ve společnosti. Po chvíli si však v knihovně začínal všímat jiných dvojic. David a Jónatan. Pylades a Orestes. Amis a Amil. Tyto dvojice nespojovalo sexuální pouto. Byli okouzleni smýšlením druhého. Nešli proti sobě, ale kráčeli společně za stejným cílem. A intelektuál se rozhodl, že si najde přítele. Oblékl si kabát, popadl klobouk a vyběhl na ulici. Ve spěchu se srazil s dělníkem.
„P-pardon, omluvte mne, já hledám přítele-"
„Koho?“
„P-přítele.“
„Ale méno, koho, můžu ti říct, estli sem ho neviděl.“
„Ach, to je nedorozumění, já ještě žádného přítele nemám a tak ho teprve hledám!“
„Tak příjď večer do hospody, to uvidíš, tam najdeš kamarádů, se zas vožerem…“ rozchechtal se dělník. „Zapijem hořkost žití a bude líp.“
Na to se intelektuál s dělníkem rozloučil. Dělník se ještě nějaký čas pochechtával, zatímco intelektuál netušil, zda se má smát takovému pojímání života anebo nad ním plakat. Uvědomoval si, že život dělníka je opravdu hořký, ale taky viděl, že si to dělníci částečně způsobují sami. Jeho jemná duše si s tím nevěděla rady.
Šel dál a potkal manažera. Toho muže od vidění znal a možná by ho mohl poznat blíže. Věděl, že inteligencí se mu rovnal.
„Dobrý den, jak se máte?“
„Dobře, děkuji za optání. Potřebujete něco?“
„Ne, jen jsem si chtěl popovídat.“
„Jen tak? Prosím vás, tak na to nemám čas. Jsem vážný člověk, mám určité postavení a důležitější věci na práci než poslouchat vaše poetické nářky. Hezký den.“
A odspěchal za svými důležitými záležitostmi.
Zmatený umělec šel dál a přemýšlel, čím se manažera dotkl. Nedokázal si představit, že by pro někoho mohla být práce důležitější než lidé a tak pořád přemýšlel, kde udělal chybu. Došel až do parku, kde potkal umělce.
„Dobré odpoledne,“
„Dobré, nechcete si přisednout?“
„Rád, co tu děláte?“
„Kochám se tu. A přemýšlím, kde se vzala veškerá ta krása.“
„Člověka by to nenapadlo, jak důležitá je krása pro duši.“
A tak si intelektuál našel přítele. S umělcem se vzájemně doplňovali a zároveň si byli v něčem podobní. Ti dva se v tom parku na té samé lavičce scházeli den co den. Když venku vládl nečas, vystřídala lavičku intelektuálové knihovna nebo umělcův ateliér. A léta ubíhala a mezi umělcem a intelektuálem se vytvořilo kouzelné andělské pouto přátelství.