Autor: Kamila Steinová
Nikdo není dokonalejší než já. Já, Pán Bůh, rozený umělec, sportovec a milovník tvrdého alkoholu a jemných žen. A také jsem stvořitelem Země. Planety, jež se může pyšnit svou rozmanitostí a čerstvou bujarou trávou – nemám na mysli tu přelahodnou drogu, která by se dala nazvat osmým divem světa.
Povím vám příběh, díky němuž jsem se proslavil i v takovém zapadákově, jako je Kypr. I taková Emma Watson nebo David Beckham by mi mohli závidět moji slávu. Možná mají prašu- tedy chci říci peníze, ale nemohou si zalétat kolem pohřebišť a pohřebních služeb.
*Proč musím jako Bůh pořád mluvit spisovně? Zasra- Tedy chci říci fuj fuj spisovnost.*
Vynechal bych asi tu část, kde se všechno utváří. Prostě jsem vyřkl z plna hrdla "Budiž světlo!" a bylo světlo. Ha, ani to nebolelo. Řekl jsem si o cokoliv a dostal jsem cokoliv. Kromě manželky. Každá mě při prvním pohledu kopla do holeně. Ty lehké děvy věděly, že mě tam jednou udeřila kráva (myslím opravdu zvíře) svým kopytem.
Zpět k mému vyprávění. Nevím jak, ale jednoho podvečera se z mraku, kde jsem právě seděl a rozjímal nad opečeným steakem, vylíhli tři človíčci s křídly. Andílci. Jasně, tváří se nevinně, přitom se chovají jako podsvinčata.
„Co chcete?“ zeptal jsem se otráveným hlasem a zapálil si zdravou dýmku, která obsahovala 45% odvaru z hlíny, škrob, kyselinu dusičnou a 30% šťávy z jablka ze Stromu poznání. No co, už dávno jsem zjistil, že jsem nahý. Já se nemám za co stydět. Ukradl jsem svaly lípě obecné; připadalo mi divné, že má tak silnou kůru.
„Něco nás napadlo,“ odpověděli andělíčci a zářivě se usmáli.
„Tak povídejte,“ pobídl jsem je s nezájmem v hlase.
„Stvoříme nějakého dalšího člověka, aby na Zemi bylo více veselo!“ zapištěl jeden vetřelec-andílek.
„Tak s tím nepočítej, skřete malý!“ zahřměl jsem.
V tu ránu se pode mnou mrak protrhl a spadl jsem do vody. „Ach, ty těžké svaly,“ povzdechl jsem si a vylezl na souš. Vykulil jsem oči. Andělé malovali na různá plátna mužské postavy a nahoře stál nápis Adam.
„Sežeňte štětce, palety, alobaly a okurku,“ zavelel nejstarší andělíček.
„Na co to potřebujete?“ nechápal jsem.
„Alobaly-kůže, štětce-kosti, palety-barva těla a okurka-mužské přirození nebo svačinka, kterou si v průběhu práce sním,“ zatleskal nejmenší anděl.
Ostatní andílci se s potřebným náčiním vrátili k plátnu a podle něho začali cosi modelovat. Koukal jsem jak Krteček, jenž ztratil lopatičku.
„Nic jsem vám nedovolil, parchan- Sakra už!“ zaklel jsem a moje pěst zasáhla kopretinu.
„Co si to dovoluješ, hňupe!“ zařvala skvostná květinka. „Ztratila jsem svůj bílý kvítek! Teď se nebudu líbit bříze!“
Zakoulel jsem očima. Najednou jsem si uvědomil slova kopretiny. „Ty jsi na holky?“ „Ano, a nestydím se za to!“
Spokojeně jsem si písknul: „Společnost se vyvíjí kupředu. Dobře jsem vychoval ty omezence.“
„Šéfiku,“ houkli drze andělé, „dílo je na světě.“ Zjevila se přede mnou vysoká postava s vousy jako Krakonoš, břichem podobným žaludku velryby a zarudlým obličejem, který připomínal spíše mravenečníkovu zadnici. Vyprskl jsem smíchy. Pronesl bych něco ve stylu "Good job", ale protože jsme se nacházeli na budoucím českém území, raději jsem řekl: „Naprosto otřesné.“
Andílci se na sebe naštvaně koukli a muž, zřejmě ten Adam, měl co dělat se svým... přirozením. Trochu ho totiž převážilo. Andílci si vzali pravděpodobně moc velkou okurku.
„Nůžky!“ poručil nejbaculatější anděl. Nejmladší andílek mu je přinesl. Ozvalo se krátké šmik!, hrdelný výkřik Adama, hlasité omdlévání fialek a slunečnic, nesouhlasné skřeky krocanů a říhnutí největší hvězdy sluneční soustavy, Slunce.
„Mnohem lepší,“ pochválil se baculatý anděl a zacvakal vítězně nůžkami.
Tak takto vznikl první člověk na Zemi. Ne, nevymýšlím si. Akorát jsem příběh poupravil, protože z mé strany vyšlo hodně sprostých slůvek. Ovšem to se Bible nikdy dozvědět nemusí. Každý si potřebuje někdy ulevit. I Kniha knih určitě ze sebe chrlí vulgarity.
Jenže o svých skutcích Bible nepíše, pojednává pouze o ostatních. Taková nespravedlnost! Bible je prostě strašná drbna!