Autorka: Julie Pszczólková 

            Škubala jsem sebou, jak jsem mohla. Snažila jsem se vzepřít na rukou, nebo je alespoň dostat pod sebe, abych je mohla pokrčit. Stejně tak nohy. Ale všechno bylo marné. Svaly se mi zatínaly a cítila jsem v nich obrovské napětí a bolest. Pracovala jsem celým tělem a vynakládala všechnu sílu, kterou jsem v sobě našla, jen abych se posunula alespoň o píď. Nakonec jsem si uvědomila, že to nemá smysl, že odsud se nedostanu. Jsem mu vydaná na pospas. Může si se mnou dělat co chce a já tomu nezabráním. Jsem naprosto znehybněná.

            „Jirko, prosím, slez ze mě.“

            Tíha na mém těle se okamžitě uvolnila. Ani jsem se na něj nepodívala.

            Všechno to začalo naprosto nevinně. Jako vždycky. Byl trénink, cvičili jsme a byla zrovna hodně dynamická technika. Rozdováděli jsme se na ni takovým způsobem, že už bylo jedno, jak moc precizně tu techniku děláme. Stačila jedna chybička, ten druhý toho využil, a už jsme byli v sobě takovým způsobem, že v tom nebylo ani poznat, jestli se rveme nebo něco cvičíme.

            Tahali jsme se za kimona ze strany na stranu. Zkusila jsem ho vychýlit a podrazit mu nohy. Samozřejmě, že jsem věděla, že pokud mi to vyloženě nedovolí, nevyjde to. Stál přede mnou dvakrát těžší, větší, silnější, ale i zkušenější chlap. Bylo pro něj tedy jednoduché využít mého nepromyšleného výpadu. Sotva jsem se nadála, padala jsem na břicho. Než jsem stačila vůbec pomyslet na to, abych se zvedla, zalehl mě. Jen tak pro srandu. Tak jako jsme ze srandy začali.

            Cítila jsem tíhu jeho těla na mém. Ale věděla jsem, co mám dělat. Nebylo to poprvé. Byla to taková naše hra. Snažila jsem se vydrápat zpod jeho těla a celkem jsem se i bavila mou vlastní bezradností.

            „Musím přece najít skulinku, slabé místo!“ běželo mi hlavou. „Nějak se přece vyprostit musím!“ zvlášť, když ležím na břiše. To vstanu skoro vždycky. Ale teď jsem měla zablokované všechny mé končetiny tíhou, kterou jsem nedokázala zvládnout.

             A najednou se pocit změnil. Jako nikdy před tím. Jako by si teprve teď něco ve mně uvědomilo, jak jsem bezmocná. Že nemůžu nic. Že kdyby ten muž chtěl, už mě nepustí. Začala jsem s sebou škubat ještě víc. Část mého vědomí byla naprosto zaslepena myšlenkou, že na mně leží muž a já s tím nemůžu nic dělat. Bylo to šílenství. Všechno se ve mně se na chvíli zbláznilo.

Snad každý sval mého těla se napínal, aby si vydobyl prostor. Jenže o to víc jsem cítila, jak se zapřel muž nade mnou, a o to větší byl tlak na mé hrudi. Musela jsem vynaložit veškeré úsilí, abych se vůbec nadechla. A možná to mě vrátilo zpátky.

            Jediné, na co jsem se rozhodla využít můj cenný výdech byla věta,

                        „Jirko, prosím, slez ze mě.“ a pronesla jsem ji tak pevným až autoritativním hlasem, že jsem nepochybovala o výsledku.

            Čas ubíhá v takových chvílích jinak. Vteřiny jsou jako minuty a každá mění situaci. Nevím proto, jak dlouho to trvalo.